Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prostý příběh

6. 9. 2010

Věnováno Hirušce,bez které by tyto stránky nebyly a také Haku, ta sem jako první vložila svůj komentář, děkuji vám.

 

 

Hurá, konečně. Zítra je ten den, těším se jako malé děcko. Zítra totiž jedu na tábor, jako instruktor. Již druhým rokem, mám to tam hodně rád. Tu malou odlehlou vesničku ve východních Čechách, ve které je táborový komplex. Stará budova školy, v které je jídelna, kuchyň, sociálky a také ubytování pro ty nejmenší. Otrlejší, starší dětičky, pak chatky nebo stanový tábor. Miluji, ten klid, jaký tam je. Kolem samá příroda, a ač jsem městské dítě, úplně tam vypnu, vychutnávám si to.

Vždycky to tam mělo super atmosféru, poznal jsem hodně zajímavých lidí a práce s dětmi mě hrozně bavila.

Víte, vykouzlit na jejich tvářích úsměv a vidět veselé hvězdičky v jejich očích, tu bezprostřednost, chování bez přetvářky, alespoň u těch nejmenších. Ale také na druhou stranu, foukání bolístek, utírání slziček, když mají splín nebo trápení. Co vám budu vyprávět, kdo to zažil, nebo jezdil na tábory, chápe. S tímto pocitem štěstí a dobré nálady, jsem se zahrabal hluboko do peřin a usnul jako nemluvně.

„Tome, Tomáši, slyšíš? Vstávat!“

Rozmrzele jsem se podíval za hlasem, co si mě dovolil budit. Ha otec, jak podlé, takhle mě vytrhnout z tak krásného snění.

„Hmm, ještě chvilku, táto.“

„Já ti dám chvilku, koukej vypochodovat, nasnídat, do koupelny, ať vyjedeme. Nebo na ten tábor nechceš?“

„Ale jo, vždyť už jdu,noo,“ protahoval jsem ospale.

Vešel jsem do kuchyně, kde už mě čekala mamka s nachystanou snídaní. Koukl jsem na ní. Kupodivu i ona už byla nachystaná na cestu. Měla totiž v nedalekém městečku, poblíž tábora, sestru a tak toho vždy využili na její návštěvu.

„Tome, tak ale pohni si, zase jsi brzda.“

„Už i ty mami?“ Odvětil jsem kysele.

Rychle jsem do sebe naházel rohlík se šunkou, na jeden nádech vypil dávno studený čaj a pelášil do koupelny, abych nemusel poslouchat, jaké jsem ranní ptáče, co nikam nedoskáče. Co nadělám, spánek je můj oblíbený sport.

 „No konečně.“ Uvítal mě táta u auta, kam už dávno nanosil naše zavazadla a nějaké krámy co vezli tetě. Naskočil jsem do auta, nasadil sluchátka do uší a pustil si svou oblíbenou skupinu, s tím, že si dám během cesty ještě dvacet, po tak násilném probuzení. Netrvalo dlouho a už jsem opět chrněl jako medvěd.

Ani nevím, jak jsem spal dlouho, ale vzbudily mě paprsky slunce, které mě šimraly na očích.

„Ááá, pán se nám vydadinkal.“ Spustil na mě otec se smíchem. Mamča se okamžitě přidala.

„No jo, hlavně, že se bavíte. To jsem rád.“ Odvětil jsem s úsměvem. Koukal jsem ven okýnkem a začal jsem poznávat krajinu kolem sebe, což bylo neklamné znamení, že jsme u cíle.

„Vystupovat rodino, už jsme tu,“ zavelel táta.

Přešel jsem ke kufru auta, že popadnu svojí cestovku, rychle se rozloučím a zdrhnu, než se mamka dostane ke svému oblíbenému kázání na téma, jaký mám být hodný, slušný hoch, nezlobit, kdybych náhodou poznal nějakou slečnu co by se mi líbila a chtěla se náhodou, čistě jen hypoteticky sbližovat, že bych se měl chovat tak, aby ze mě nebyl táta a z ní babička.“

To bohužel, ale ještě netuší, že mám před nimi tajemství. Holky mi totiž nic moc neříkají, teda říkají, líbí se mi, ale kluci prostě víc. Rozhodl jsem se, že než si tyto myšlenky v srovnám v hlavě. Zda holky nebo kluci, naším nic neřeknu.

 

Kázání jsem neutekl, než jsem tu zpropadenou tašku, zaháknutou v tom haraburdí pro tetu, dostal ven, už byla u mě i s taťkou a začalo, to čeho jsem se bál. Zakončeno pěknou pod pásovkou.

„No, ehm, jak jen to… No víš, Tome. Sakra Karle, tohle bys měl se svým synem řešit ty. Já nevím, jak na to.“ Řekla mamča tátovi, rudá v obličeji.

Koukal jsem na ně jako vyoraná myš, co jako přijde.

„Hele,“ začal otec, „už jsi velekj 17-ti letej kluk, nebudu chodit kolem horký kaše. Prostě jsme se rozhodli s maminkou, že si tě pojístěm, abychom nebyli brzy prarodiče. Taky jsme byli mladý. Proto jsem ti koupil ochranu. No, co tak koukáš? Kondom, no.“

 „Co, cože? To si ze mě děláte prču ne?“

„No, ani bych neřekla, Tomáši. A mírni před námi své výrazy. Co je na tom jako špatného? Hm? Že jsme starostlivý?“

„Nech si to kázání, mami. Nejsem malej kluk.“

Otec ke mně natáhl ruku, rychle mi podal tu zpropadenou věc se slovy: „Na, skovej si to.“ Házel jsem na ně kyselé obličeje, až to hezké nebylo. Táta také celý červený, asi studem, utekl k autu, rychle lovil cigarety a hned si zapálil.

Máma se jen rychle rozloučila, že spěchají a prchla za ním. Ani jsem se nestačil vzpamatovat a byli v prachu.

 

„Tomééé.“ Ozval se za mnou známý hlas. Otočil jsem se za ním. Ale to už ke mně přibíhala Majka. Vždy byla má vedoucí. Byli jsme spolu ve družstvu. Hned jsme si spolu začali povídat a sdělovat své zážitky, jak se máme, nemáme a plánovat, co s těmi našimi svěřenci, mimo celo-táborové hry, budeme dělat. Naši radost nám brzy zkazil Jirka. Hlavní boss tábora, majitel agentury, který tábor vlastnila a zaměstnávala nás, instruktory a vedoucí.

„Ahoj lidi. Letos bude změna. Majko ty jako nejstarší a nejzdatnější vedoucí si letos vezmeš na starosti nové instruktory. Tome, tebe protože tu nejsi poprvé, dáme do družstva s Kubou. Jistě si ho z loňského roku pamatuješ. Letos bude tvůj vedoucí.

„Jo, pamatuju,“ kysele jsem odpověděl.

Kdo by na něj také mohl zapomenout. Casanova hadr. Vysoký, sportovní postavy s vyrýsovanými svaly, hlavně na bříšku, které celé letní období, každému stavěl na obdiv. Chodil jen v kraťasech,což mě štvalo.Nemohl jsem se na nic kloudně soustředit, jen na to tělo. Delší světle hnědé vlasy. Zelené oči jako dva smaragdy. A ten úsměv. Jejda, reklama na Colgate. Jedním slovem nádhera. Ale to nejhorší. Nejenže byl krásný, že by na to potřeboval zbrojní pas, ale také inteligentní, vtipný, milý, obětavý. Sakra nebudu vám lhát. Ideál.

Nedivte se mi, že vedle něj jsem si připadal jako nicka. Se svými 175 centimetry, havraními vlasy a očima jako dvě studánky. Navíc hodně stydlivý, při zaskočení koktající. A mladý. I když na druhou stranu ani já o holky neměl nouzi. Kdo ví, co na mě viděli. Těžko říct.

 

„A helemese. Už jede. Jdu mu naproti a sdělím mu tu novinu.“ Odvětil Jirka.

Přifrčel si to černou sportovní alfinkou. To, aby se mu líp, balily holky, pomyslel jsem si. Chvíli jsem je pozoroval, pak jsem zahlédl, jeho pohled, který utkvěl na mě. Zamrazilo mě. Vytáhl z auta svou cestovní tašku a ležérním krokem si to zamířil rovnou ke mně.

Začal jsem se potit a můj tep nebezpečně. Usmíval se na mě. Bože proč? Nech toho, myslel jsem si. To snad není pravda. Nejraději bych mu ten úsměv vygumoval.

 

„Ahoj Tome, tak letos budeme válčit spolu. Doufám, že naše spolupráce bude v pohodě.“

„Ahoj. No taky doufám.“ Trochu jsem mu odsekl. Koukal na mě, nic neříkal. Úsměv mu zmizel.

„Děje se něco?“

„Ne, co by?“ znovu jsem odsekl. Sakra ať už jde pryč. Proč jsem z něho tak nervózní? Myslel jsem si. Ten na hoře mě asi vyslyšel. Ozvalo se: „Tak já jdu na velín pro papíry a soupisku našeho oddílu. Uvidíme se na nástupu. Zatím.“

„Uff, tak to bylo o fous.“ Pronesl jsem pro sebe.

 

Konečně 18-tá hodina a já čekal na hřišti s ostatníma na příjezd autobusů. Měli jsme si s vedoucími vyzvednout naše děcka a pomoci jim s ubytováním, poté seznámení s táborem a pravidly, co mohou a nemohou. Taková ta nudná část, co nikoho nebavila, ale byla potřeba.

To nejhorší na mne, teprve čekalo. Vedle se z ničeho nic objevil Kuba, málem mě trefil šlak úlekem.

„Tome, no víš, budeme muset spolu být i ve stanu. Letos je hodně dětí a tak nejsou kapacity navíc. Doufám, že ti to moc nevadí, ale jinak to nejde.“ Oznámil mi jako by nic.

„Ne-e, nevadí.“ Zakoktal jsem se. Na víc jsem se nezmohl.

„OK, tak pojď, jdeme si pro ty naše rarachy.“ Smál se od ucha k uchu a já šel za ním, jako poslušný pejsek.

 

„Uff, to byla dřina. Viď Tome? Letos jsou nějaký divoký.“

„Jo, jo to máš pravdu,“ soukal jsem ze sebe. Konečně byl večer, děti už dávno spaly.

„Nu nic jdu do sprchy a spát.“ Řekl jsem Kubovi.

Ten se na mne jen usmál a odpověděl: „OK, za chvíli ve stanu nashle, taky půjdu spát, jsem docela unavený.“

 

Rychle jsem se vysprchoval a upaloval ke stanu, abych stačil zalézt do spacáku dříve, než se objeví Kuba. Mám totiž ve zvyku spát jen v boxerkách, nechtěl jsem, aby mě viděl. Určitě bych se opět červenal studem.

Stihl jsem to jen tak tak. Sotva jsem spacák dopnul, už tu byl. Bez okolků se začal převlékat do krátkých plátěných kalhot a trička. Po tajnu jsem jej pozoroval, pohled na jeho tělo jsem si vychutnával. Dělal jsem, že spím.

Chvilku koukal mým směrem, pak přešel k mé karimatce, pohladil mě a zašeptal.

„Dobrou noc, Tomi.“

Krve by se ve mně nedořezal. Co to udělal? Proč? Co si to dovoluje? Přemýšlel jsem nad tím ještě nějakou dobu, nakonec mě to uspalo.

 

Dny plynuly jako voda. A já se s Kubou docela spřátelil. Přestal mi vadit, i když bych ho někdy opravdu rozčtvrtil za živa. Jako například, vzpomínám, hádali jsme se, kterou hru budeme hrát. Vyhrál jeho nápad. Okouzlil i ty mrňata, potvora jeden. Nafoukl jsem se jako balónek. Zpozoroval to, a když jsme šli kolem koupaliště, které bylo v areálu tábora, hups a už jsem se koupal.

Nebo jak byl někdy škodolibý. Byli jsme v přírodě na výletě, odpočívali po tůře a já si nevšiml, kam si sedám, samozřejmě do mraveniště. Začal jsem tam křepčit, jako tanečník hula hula. Kuba spolu s dětmi se mi smáli na celé kolo. Au, jak to pekelně od těch zrůdiček mravenčích bolelo. Přišel ke mně se slzami smíchu v očích a říká:„Copak? Kampak jsi dal oči? Ale jako taneční číslo dobré.“

„No, hahaha. Fakt vtipný. Víš, jak to pálí? Politovat bys mě měl.“

„To víš, že tě polituju, chudinko moje.“

To oslovení mě malinko zahřálo, ale bolest nezmírnilo. Uměl si to u mne i vyžehlit. Po incidentu s mravenci jsem dostal v táboře čokoládu. Ani neví, jak jsem na ni ulítlý.

Definitivně jsem se zamiloval až po uši. A i když i on mi občas dal najevo nějaké své pocity, pozorností nebo maličkostmi, nebyl jsem si jistý. To byla věc, která mě hodně trápila.

 

Byl tu poslední den na táboře. Tradičně jsme pořádali pro všechny diskotéku. Ta se pro nás starší a vedoucí protáhla, jako rozlučka do ranních hodin a co vám budu vyprávět i ta kapka alkoholu tam byla. Věk nikdo neřešil, protože nikdo si nedovolil, upravit se jak zákon káže. I já a Kuba jsme vypili nějaké to pivko. A ze mě opadávali zábrany. Rozjel jsem to na parketu s Majkou, jako rozený tanečník, což bych si za normálních okolností nikdy nedovolil.

Přidal se k nám i Kuba a pár instruktorek. Pozoroval jsem jej, jak se vlní v rytmu pomalé hudby s jednou vedoucí a já si přál být na jejím místě. Ze zasnění jsem se rychle probral. Trošku se mi začala motat hlava, nebyl jsem zvyklý na alkohol a to hrozné teplo a vydýchaný vzduch kolem. Rychle jsem vyběhl ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Ze zadu mě popadly čísi ruce.

„Tomi, jsi v pořádku?“

Byl to on můj zachránce, všiml si, ale jak? Nechtělo se mi nad tím přemýšlet. Teď jsem chtěl být jen v objetí.

„Pojď, půjdeme se projít, co říkáš?“ Zeptal se.

„Dobře, to bude OK to jen tím dusnem tam, víš?“

Zašli jsme spolu do nedalekého lesíka a mě už bylo lépe.

„Už je to dobrý, můžeme se vrátit, půjdu si lehnout, nechci tě zdržovat.“ Trochu jsem lhal, chtěl jsem ho jen pro sebe, ale to nesměl vědět.

„To ti tak budu věřit, půjdu s tebou, mě už to tam stejně nebaví.“ Odvětil, pořád mě držel a nepouštěl. Byl to pro mě tak krásný pocit, a ta slova hřála.

 

Došli jsme do stanu, pomohl mi svléci se, to se mi moc nelíbilo, ale neměl jsem sílu bránit se. Červenal jsem se jako rajčátko, musel to vidět i v té tmě.

„Ale copak? Tomáš se nám stydí?“ Za tu frázi bych ho zabil.

Nic jsem neříkal, co, co to dělá? Přišoupl si svou karimatku, přilehl si ke mně. Koukal jsem na něj, jako sůva z nudlí.

Přitáhl si mně k sobě do náruče.

„Tomi, musím ti něco říct, víš, asi jsem se do tebe zakoukal. Už loni, ale tento rok... Prostě už to nemůžu ovládat. Zamiloval jsem se do tebe.“

„C-co to povídáš? Nepraštil ses někde do hlavy? Do mě? Prosím tě, vždyť tě vidím, jak flirtuješ s holkama a a vůbec. Nejsem pěkný, nejsem pro tebe nic.“

„Tomáši!“

Lekl jsem se, takto mě nikdy neoslovil, něčím jsem ho rozzlobil. Koukal jsem na něj s provinilým pohledem.

„Tomáši Tichý! To už nikdy neříkej. Pro mě jsi to nejkrásnější, co znám. Jsi vtipný, hodný. Lepšího kluka jsem nepoznal. A navíc. Mám tě rád.“

 

Začal mě pomaličku hladit a já se klepal jako ratlík. Do očí se mi vlily slzy, chtělo se mi vážně moc plakat. Byl jsem z toho naprosto mimo. Ta slova, tak hřála, ale zároveň mě mučila k smrti.

 

„No tak, Tomi. Přestaň plakat, nebo budu za chvilku taky.“ Pořád mě hladil po zádech a slíbával mé slzy. Odvážil se i na maličký polibek na rty, který jsem mu opětoval.

„Hmm, když, když já za to nemůžu.“ Na jinou odpověď jsem se nezmohl.

I já se osmělil a polibek mu vrátil. Hned toho využil, začal vnikat jazykem do mých úst. Naše jazyky se střetly a navzájem se proplétaly. Na svém těle jsem cítil jeho horké doteky. Tělo jsem měl jako v jednom ohni. Svým jazykem sjel na mou klíční kost a po ní nahoru ke krku, kde se zastavil a jemně mě na něj líbal. To už na mě bylo moc, z úst se mi vydral tichý sten. Nezastavilo jej to, ba naopak, pokračoval dále. Jeho horký dech jsem cítil pod ouškem. Začal si hrát s mým lalůčkem a já si myslel, že to již nevydržím, exploduji nebo se mu rozteču v náručí jako čokoláda.

Začal jsem Kubíkovi doteky oplácet, hladit jej po jeho zádech a pevném bříšku. Když jsem sjel k pupíku, ani on nevydržel a z jeho úst bylo slyšet hlasité oddychování.

Ani nevím, jak, ale během chvilky jsme oba vedle sebe leželi jen v boxerkách, které se dmuly našim chtíčem. Cítil jsem jeho tvrdý penis, jak se mi otírá o stehna a bříško. Byl to zajímavý pocit. Vychutnávali jsme si to a oddávali se něžným polibkům a dotekům. Bylo to, tak krásné, nerušeně pozorovat naše těla a beztrestně se jich dotýkat a zkoumat.

Kuba jemnými polibky přešel na mé bradavky, které ztvrdly pod jeho doteky. Pokračoval dále po mém břišním svalstvu, až dolů k pupíku, kde se zastavil, posel jej miliony polibků. Každý z nich pálil, jako rozpálené železo a mým tělem jako by proudil elektrický proud, již jsem ho nedokázal ovládat. Prohýbal jsem se spolu s jeho doteky. Viděl jsem, jak se zastavil, usmál se na mě tím svým krásným úsměvem nejen na tváři, ale i v očích. Začal mi pomalu sundávat boxerky. Ale jakmile si je chytil rukama. Špitl jsem jen.

„Ne, prosím. Já, já bojím se. A-a-a stydím?“

„Proč,“ řekl chápajícím hlasem.

„Já ... ještě jsem to .. no víš? A já bojím se, že no .. víš, je to.., stydím se.“ Naznačil jsem pohledem, ke svému rozkroku.

„Miláčku neměj strach, prosím. Důvěřuj mi. I pro mne je to dnes poprvé, tedy s klukem. Chápu tvé pocity i obavy.“ S těmi slovy mi stáhl boxerky, chytil do ruky mé přirození a pohladil jej po celé délce.

„A definitivně, není!! Jasné! Je takový, jaký má být. Hlupáčku můj.“

Opět jsme se začali líbat. Cítil jsem jeho ruku, jak mě laská na mém přirození. Zalykal jsem se rozkoší. Najednou se oddálil a jeho horký dech jsem ucítil, tam dole. Propnul jsem se jako luk a tím se mu dostal hlouběji do úst.

Začal můj žalud laskat mezi rty. Hrát si s ním, sát, nebo jej jen prostě olizoval špičkou jazyka, jako by to byla nejchutnější zmrzlina na světě. Dovádělo mě to k šílenství. Chtěl jsem, aby i Kuba tyto pocity zažíval a proto, jsem své tělo stočil, tak abych i já svými ústy mohl okusit to co on.

Nejprve jsem ho chytil do ruky, jemně celý jeho penis třel několika pohyby rukou. Přetáhl jeho předkožku, olízl jeho kapičku touhy, vzal jej do pusy, začal sát a pohybovat hlavou.

Stanem se rozléhalo dvojí vzdychání a nám v tu dobu bylo úplně jedno, zda-li nás někdo z vedoucích uslyší.

Cítil jsem mocné pnutí a cukání ve svém rozkroku a ne jen já, ale i Kuba. Přestal mě uspokojovat ústy. Nechal mě odpočinout, za což jsem mu byl vážně vděčný, protože bych moc dlouho nevydržel, jak jsem byl roztoužený. Začal mě znovu líbat po celičkém mém těle. Chytil mě za boky malinko nadzdvihl, ze svého baťohu vytáhl opalovací olej, kterým si navlhčil prsty a mou dírku. Jeho rozpálené prsty si hrály s mým svěračem a já cítil, jak se mu postupně začínám podvolovat. Pomalinku do mě vnikl prstem, začal s ním pohybovat sem a tam. Projela mnou další vlna vzrušení, sténal jsem mu do úst, která mě nepřestávala líbat. Když si byl jistý, že jsem dostatečně připravený, nasadil si kondom a svůj penis vyměnil za své nenechavé prsty. Svou touhou se začal pomalinku tlačit na můj svěrač. Přitom mě líbal a moc dobře věděl, jak mě rozptýlit. Našel si mé nej místečko což byla klíční kost a začal jí líbat a olizovat. Pohl jsem svým tělem proti jeho, cítil jsem, že do mě vnikl. Nebolelo to, tak jak jsem čekal, cítil jsem se jen plný a ta chvilenka bolesti nestála za řeč.

Nevydržel jsem to a po jeho průniku, jsem opravdu nahlas vykřikl, až jsem se zastyděl a skoval rudý obličej do cípu spacáku.

„Tak to ne Tomíku, schovávat se mi nebudeš. Chci tě vidět, chci slyšet tvou extázi, chci to vše prožívat naplno s tebou.“

S těmi slovy odhrnul spacák a hluboce mě políbil.

Jeho tempo se zrychlovalo stejně jako dech. Jeho přírazy, z pomalých, romantických, byly prudké, plné vášně. Oba jsme si to užívali. Cítil jsem, že na mě přichází mé vyvrcholení, aniž by se Kuba dotkl mého penisu. Bylo naprosto nepopsatelné. Cítil jsem v sobě jeho škubání, můj zadeček se začal samovolně stahovat. To byla poslední kapka, kterou jsme vydrželi. Cítil jsem jeho horký, několika násobný výstřik, i přes kondom co měl. A já také explodoval. Něco tak nádherného jsem doposud nezažil. Zatočila se snad se mnou celá zeměkoule.

Kuba ze mě vyšel. Očistil mě a pořád mě při tom něžně hladil a líbal. Nebyl jsem schopný slova. Opatrovnicky si mě vzal do náručí, přikryl nás a já teprve asi za deset minut jsem byl schopný mu jen poděkovat slovy:

„Kubíku, to bylo zatím to nejkrásnější, co jsem kdy zažil.“

On mě na to políbil.

„I pro mě myšáku můj. Miluji tě.“

 

Usnuli jsme společně. Cítil jsem se tak krásně, bezpečně v jeho přítomnosti a náručí, že slova jsou málo k popsání.

 

Ráno nás probudil zvuk, který jsme prve nemohli identifikovat. Byl to Kubův mobil.

„Ano, prosím. A-a-ahoj Karolíno. Copak se děje?“

Asi mu nedošlo, že ležím vedle něj a vše slyším. Jaká Karolína a proč mu volá? To byly otázky, které jsem měl v hlavě.

„Jistě Karolínko, večer už budu v Praze, přijedu tě vyzvednout na letiště. Neboj, budu tam na sto procent.“

Cože? Kdeže bude? Proč jí má jako vyzvedávat. Začal jsem žárlit.

Dotelefonoval, podíval se na mě. Přitáhl si mě k sobě a políbil.

„Dobré ráno, Tome.“ Přivítal mě.

„Dobré.“ Odsekl jsem.

„Kdopak to byl?“

„No víš, no, to je moje přítelkyně.“

„Co prosím to je?“

„Přítelkyně.“

 

No já snad špatně slyším, a co jsem já? To jsem byl jen hračka na uspokojení chtíče? Proč mi říkal, že mě miluje, že, že se do mě zakoukal? Měl jsem v hlavě bordel, jako by mi v ní prolétlo tornádo.

 

„Ehm. A co jsem pro tebe já, co pro tebe znamenám?“ zeptal jsem se.

To už jsem se vyhrabal ze spacáku, pěkně naštvaný. Oblékl jsem se, koukal na něj co mi jako hodlá nalhávat.

 

„Prosím nech mě to vysvětlit, Tomi. Je to má bývalá přítelkyně. Byla na dovolené, chtěli jsme si dát pauzu. Nějak nám to skřípe a já už vím proč. Mé srdce je jen tvoje. Já hledal jsem se, víš? Nerozuměl jsem svým citům, nevěděl, co chci, teď to vím. Tebe!“

 

Ale to už jsem ho neposlouchal, bolelo mě to a moc. Mé poprvé a navíc z lásky bylo s tímhle blbečkem? Co mi lže? A doma má v klidu přítelkyni. Jen jsem se rozpřáhl a dal mu pořádnou facku.

 

„To máš za lhaní, ty lháři prolhaný. Doufám, že sis pořádně užil. Nemusíš mi nic vysvětlovat. Chápu to. Nehodím se ti do života.“

 

Do očí se mi nahrnuly potoky slz, nic a nikoho jsem nevnímal. Doběhl jsem do lesíka, tam se svezl do trávy, schoulil do klubíčka a jen plakal a plakal.

Když jsem se trochu zklidnil. Vrátil jsem se do prázdného stanu, kde jsem se také sbalil a čekal, až přijedou naši. Ty minuty byly nekonečné. Koukal jsem kolem sebe, v duchu se loučil, věděl jsem, že se sem už nikdy nevrátím. Bylo by to až moc bolestivých vzpomínek.

Uviděl jsem přijíždět na parkoviště naše. Popadl jsem cestovku a ještě se zarudlýma očima od pláče se vydal k autu. Mamča mě hned vítala, podívala se mi do očí a řekla:

„Tome, copak se děje? Proč jsi plakal?“

„Mami to nic, to jen to loučení, víš?“ Zalhal jsem jí. Nechtěl jsem, aby něco věděla.

Cesta k domu se nesla v tichu. Naši asi vytušili, že není vhodný okamžik.

Dojeli jsme domů. Hned jsem se zavřel v pokoji a za nic na světě se mi nechtělo vycházet. Padl jsem na postel, do náručí si vzal svého méďu, kterého mám od svých dětských let, a na kterého jsem během dospívání úplně zapomněl. Ale teď to byl pro mě kámoš, kterému jsem mohl říct všechno, zároveň mě uklidňovalo, že mě nikomu nepráskne.

 

Do začátku školního roku zbývalo dlouhých čtrnáct dní. Čas se vlekl a já se čím dál tím víc užíral samotou a smutkem. Něco se ve mně zlomilo, a i když bych chtěl, nemohl jsem být tím veselým prostořekým sedmnáctiletým klukem, co jsem býval. Ne za těchto podmínek, podmínek lásky. Možná, kdybychom si hned od začátku řekli, že nepůjde o nic jiného než sex bez citů, bez těch drahocenných slovíček lásky, lží, možná, by to bylo vše jinak.

 

Změny mého chování si všimla hlavně máma. Zavolala si mě k sobě do kuchyně a začala.

„Tome, co je s tebou, stalo se něco? Nějaká první láska? Hele jestli je to ono, víš, to se tak občas stane, že to bolí, ale časem to přejde a srdíčko se zase spraví.

Poslouchal jsem jí a říkal si, snad máš, mami pravdu. Doufám jen, že to bude rychle.

„Néé, mami. Nic. Máš pravdu, jen taková letní romance, už je to OK.“ Strojeně jsem se na ní usmál.

„No dobře, ale dnes už se koukej kloudně najíst, hrozně jsi zhubl. Kdo se má na to dívat, no? Udělala jsem ti tvé oblíbené rizoto.“

„Víš, že to neodmítnu, moje nejzamilovanější jídlo, moc dobře víš, jak na mě.“ I když jsem na jídlo opravdu neměl chuť, nemůžu jí zkazit radost.

 

Zbytek prázdnin jsem po večerech probrečel, a ne, a ne se vzpamatovat. Pořád jsem myslel na Jakuba, co asi dělá. Dokonce se mi pořád zdálo o našem milování. To jsem se pak budil s děsem v očích. Říkal jsem si, už ne, ne prosím, nechci už na něj myslet, nechci snít. Jen zapomenout. Doufal jsem, že ve škole přijdu na jiné myšlenky, rozptýlím se s kamarády. Osud byl opačného názoru. Hodlal mě trestat.

 

 

Pondělí ráno. Začínal nám první školní den. Včera jsem se po sms zprávě domluvil s Benem, mým nejlepším kamarádem, již od základky, že půjdeme spolu.

Oba jsme chodili na jeden z gymplů, co u nás ve městě byly. Už mě čekal před naším rodinným barákem.

„Čus Tome, tak jak bylo? Co prázdniny, jak jsi je užil?“ Prostě měl klasické otázky, které se daly čekat, když jsme se dva měsíce neviděli.

„Ale jo, bylo celkem super.“ Odpověděl jsem mu.

„Ale, Tome, copak se děje, býval jsi výřečnější, kousavější, a jak, tak koukám, taky o pár kilo těžší. Stalo se něco?“

„Ne-e Bene, vše je OK.“ Zalhal jsem mu. Přeci mu to vše nebudu vyprávět, kdo ví, jak by se k tomu postavil, že jsem měl románek s klukem. Povídali jsme vesměs o blbostech a došli až do naší třídy. Hodily jsme bágly na naši společnou lavici a vítali se s ostatníma.

 

„Crrrr!“

Zvonek, zaposlouchal jsem se, bylo, tak zvláštní jej slyšet, po takové době. V mysli se mi zrodila myšlenka, že tímto zvoněním vše špatné končí, tak jako protivná hodina. A začíná něco jiného, zábavného, dobrého, snad. Tak jako u předmětů.

Opět jsem nebyl vyslyšen. Jen co zazvonilo, vešla do třídy ředitelka, neviděl jsem s kým, zrovínka jsem dostal chuť na jablko, co jsem si ráno nabalil sebou. Shýbl jsem se pro něj do mého báglu na zemi. Narovnal jsem, ale málem jsem to vzal na zem za svým báglem. Uviděl jsem, s kým přišla. Má noční můra.

„Dobrý den, žáci. Vítám vás, na začátku školního roku. Ráda bych, vám představila vašeho nového třídního učitele, který nahradí profesorku Černou. Jak víte, šla do důchodu.

Pan učitel Jakub Kubeš.

Buďte na něj hodní, neukažte se mu hned v černém, ať nám tu chvilku vydrží, je čerstvě po škole, tak ať se nelekne.“

 

Zaplul jsem hluboko do lavice, zbledl jsem, na čele mi rašil studený pot. Dělal jsem, že tam absolutně nejsem. Prohlížel jsem si ho. Byl pořád, tak krásný, ale přeci něco se na něm změnilo.

Koukal se do podlahy, čekal odchodu ředitelky, poté na nás pohlédl. Už vím, co to je za změnu. Jeho smaragdy, byly mrtvé, bez života. S pohledem upřeným kamsi za lavice se znovu představil, smutným hlasem. Přemýšlel jsem co ta změna.

Sedl si za katedru, otevřel třídnici a začal koukat na zasedací pořádek.

„Teď si vás jednotlivě, podle zasedacího pořádku vyvolám, postavíte se, představíte, pár slovy řeknete něco o sobě. Rozuměno? Abych věděl, s kým mám tu čest.“

Začal vyvolávat z předních lavic a já se děsil chvíle, kdy dojde až k nám dozadu.

Absolutně jsem zapomněl na to, že mi na táboře říkal, že jeho první místo má být na gymplu v našem městě. Nepřikládal jsem tomu tehdy váhu, jinak, bych se optal, kde by to mělo být. Chyba lávky. To se prostě stává.

 

„Tomáš Tichý.“

„Halo, je tu Tomáš Tichý,“ zaburácel třídou jeho hlas.

Poplašeně jsem vyskočil ze židle a stoupl si.

„A-a-ano, z-zde .“ Odpověděl jsem mu rozklepaným hlasem. Koukal se do třídnice a něco zapisoval.

„Tak copak je pane Tichý, povězte nám něco o sobě.“ Teprve teď vzhlédl, v jeho očích bylo znát překvapení.

Byl jsem bledý, jako stěna. Ale nehodlal jsem se dát.

„Jmenuji se Tomáš Tichý. Mám hodně zájmů, takže je nebudu vyjmenovávat, bylo by to na dlouho.“ Odsekl jsem mu.

„V pořádku, sedněte si.“ Bylo na něm vidět, jak je mimo. Proto mi to prošlo tak snadno.

 

Postupně nás seznámil, co po nás bude chtít jako třídní učitel, tak jako náš učitel matematiky, zeměpisu a informatiky. Také nás upozornil, že když je mladý neznamená to, že nám odpustí kde jakou lotrovinu, a že mu můžeme věřit, že umí být nepříjemný.

O tom jsem věděl své. Proto jsem se rozhodl, že v jeho hodinách, hodlám dělat neviditelného.

 

Dny plynuly, a já, i když jsem byl na matematiku velice zdatný student, to samé na zeměpis, tak šly mé studijní výsledky do háje. Z jedniček se staly čtyřky. Jeho hodiny pro mě byly utrpením.

Přemýšlel jsem, proč taková změna, proč je tak zničený, zanedbaný? Co se událo? Mohlo by to být kvůli mně? Ale ať to bylo, jak to bylo, nehodlal jsem mu odpustit.

 

Jednoho dne jsem šel po chodbě, měli jsme volnou hodinu a ostatní třídy měly vyučování.

Najednou mě někdo popadl za ruku a vtáhl do kabinetu. Rychle jsem se vzpamatoval, poznal jsem Jakuba.

„Ano pane učiteli, potřebujete něco?“

„Ale Tomáši, nech toho. Víš, jak se jmenuji. Můžeš mi tykat, když jsme o samotě. Vtáhl jsem tě sem, aby nás neviděl někdo nepovolaný, a měli jsme soukromí.“

„To nepůjde, pane učiteli. Nebylo by správné vám tykat, promiňte.“

„Tomášku, nenič mě, prosím tě. Vytáhl jsem tě sem, abych se ti omluvil, dlouho jsem čekal na tu příležitost. Pokoušel jsem se ti to vysvětlit, už v tom stanu ráno. Karolína, byla má bývalá přítelkyně. Vždycky jsem tušil, že to není ono. Ale bál jsem se pravdy, bál jsem se přiznat, že bych mohl být na kluky. Dusil jsem to v sobě celé roky. Dokud jsem opět nepotkal tebe, Tomášku. Už loni jsem se do tebe zadíval. Pořád jsem tě pozoroval, obdivoval tě, jak jsi usměvavý, jak tě nikdo nedokáže rozházet. Tvou duši, ještě trošku dětskou a tak bezprostřední. A proto, když se naše problémy s Karolínou dovršily, rozhodl jsem se pro tebe. Věděl jsem, že to je to co v životě chci. Chci tebe, rozumíš mi. Pochopíš mě? Copak, ty sis nikdy nepokládal takové otázky, jako já. Nemáš takové pocity, obavy, dilema jestli, tak je to správně? Já teď, i když jsem ti hodně ublížil a hrozně moc toho lituji, nevím, jak to odčinit. Můžu s klidným svědomým říct. Miluji tě Tomášku můj. A ty? Co mi k tomu řekneš? Prosím nemlč, dej mi facku, křič na mě, dělej něco, jen prosím, už mi neodcházej. Dej mi šanci.“

 

Vnímal jsem všechny jeho slova. Tentokrát ve mně nebylo tolik emocí, jako posledně. Musel jsem uznat, že v jistých věcech měl pravdu. Samozřejmě jsem řešil, to co on.

Dokonce jsem plánoval, jak to oznámím doma, že jejich syn je na kluky. Musel jsem uznat, udělali jsme chybu, oba dva. Měli bychom dostat, ještě jednu šanci. Zadarmo to ale nebude. Žehlit se musí.

 

„Také tě miluji, Jakoubku. Promiň i já jsem se choval jako děcko, ale hrozně mě to bolelo a pak, pak už jsem tě skoro nevnímal. Já, já nechci tě Ztratit.“ Poslední slova jsem už říkal s brekem. Chytil mě, vzal mě něžně do náručí a začal mě utěšovat a konejšit, jako miminko. Slíbával mi slzičky a já zase ty jeho. Byl jsem hrozně vysílený, psychicky, ale šťastný, moc šťastný. Děkuji, osude, za náš gympl a novou šanci.

 

„Miláčku?“

„Ano Tome.“

„Ehm zadarmo to nebude, chtěl, chtěl bych móóře čokolády a a a to no ehm pusinku.“ Rozpačitě až dětsky jsem na Kubu koukal. Byl jsem rudý až za ušima, že jsem si dovolil dávat si podmínky. Věděl jsem však, že dnes, si můžu dovolit cokoliv.

Začal se mi smát, jeho smaragdy opět ožily a byly, tak překrásné. Dlouho jsem se do nich díval.

„To víš že, ano lásko. I čokoláda bude. Jsi můj bambula, co bych neudělal pro tvé štěstí. A něžně mě políbil na rty. Hmm, jak mi to chybělo.

 

 

A tak končí naše prázdninová romance. Obyčejný příběh, myslím. Však kolik z vás prožilo takové prázdniny? Byť to byla kratičká, ale šťastná láska. Některá jistě přetrvala až do teď. Prázdniny prostě mají své kouzlo, kouzlo sbližování a hledání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

====

(weras, 12. 11. 2015 12:51)

Nevím,jestli má ještě cenu sem něco psát,ale i když čtu více ff/hp,občas zabrousím i do jiných vod.Tato povídka se mi moc líbila a to hlavně proto,že byla opravdu napsaná tak,jak by ji řešil sedmnáctiletý kluk.Je to trochu naivní,ele když si vzpomenu na svoje mládí,zjišťuji,že ve svých semnácti jsem přišla o první lásku pro takovou prkotinu,že je to až děsivé.Tomáš ovšem dostal druhou šanci,já už bohužel ne.Občas přemýšlím,jak by se můj život vyvíjel dál.Takže i když už asi nepíšeš děkuji moc za povídku,která mi připomněla můj život před 45 lety!

Super

(Nina, 30. 8. 2011 21:52)

Moc pěkná povídka. Líbilo se mi, že i Jakubovi se hodně stýskalo a dal to Tomovi najevo. Moc se těším na povídku Sen - promiň, že jí zatím nekomentuji, patřím mezi ty hrozné čtenáře, co nemůžou číst nedokončená díla, protože by potom "bombardovali" autora stále dotazy na pokračování. Ale po přečtení Prostého příběhu věřím, že bude super.

že waaau ^^

(winnywiwi, 8. 6. 2011 23:34)

úžasné!! -nie je to moc obšírne, ale je to dokonale vystihujúce :)
..som rada,že po dlhej dobe som si prečítala príbeh, ktorý vo mne niečo zanechal. Tak na toto hned tak nezabudnem! :)
..tešim sa na dalšie príbehy, tak vela štastia s tou múzou:)

Re: že waaau ^^

(ithryn, 28. 6. 2011 17:14)

Děkuji ti moc za překrásný koment, moc si ho vážím.

Snad mě znovu muza políbí, protože zrovínka teď mám Temno jako od Jiráska :D

xD

(sisi/ctenar, 9. 5. 2011 12:53)

tak toto :D no toto! ! :D to se ti povedlo :D nema slova :D

:-p

(Jasalia, 29. 4. 2011 21:38)

Veľmi zaujímavý príbeh, hoci ten posledný odstavec je tam zbytočný a vyznie zvláštne, keďže ich príbeh vlastne neskončil... Tiež by som si ale rada prečítala aj pokračovanie, keďže ide o vzťah učiteľ - žiak

Re: :-p

(Ithryn, 9. 5. 2011 11:08)

Ahoj Jasalio,
Možná je poslední odstavec zvláštní, ale mě se líbí. Pokračování není plánováno. Z důvodů toho, že jsem to takto chtěl, a ať si každý vyhraje se svou fantazií, a v hlavičce vymyslí, jak by to mohlo být dále. Jestli jim tato "letní láska" vydržela, nebo ne.
Námět byl takový, že prostě, toto se může stát o prázdninách každému. Myslím i že se to stává. Letní prázdniny jsou plné takových to romancí. To je asi vše co jsem k tomu chtěl napsat.
Z toho plyne, že vyznání lásky je na místě a tím končí příběh.

:o)

(Liliana, 1. 4. 2011 22:22)

Jedním slovem "DOKONALÉ"!!!! nemám co dodat mé pocity z této povídky nejdou popsat . :o)

Re: :o)

(Ithryn, 2. 4. 2011 12:54)

Děkuji Ti moc a moc za komentík Lillian, jsem rád, že se ti na mých stránkách líbí, i mé povídky.
Moc si vážím takových komentů.
Děkuji

kawaii

(keishatko (www.keishatko.blog.cz), 1. 3. 2011 19:26)

bože to bolo krásne :D keby som aj ja niečo také zažila :D nádherné

Re: kawaii

(ithryn, 2. 3. 2011 21:50)

Dekuji Ti moc za koment.Jsem rad,ze se ti povidka libila. I ja k tobe nakoukl,uz je to nejaky cas, a precetl zatim vsechny dily tve povidky.Jsou super,libi se mi tvuj styl psani. Krasny zbytek dne.

jééé, to bylo

(elrian, 11. 11. 2010 22:09)

slaďoučké, takový zamilovaný, zvedlo mi ti náladu :-) ps. hezké stránky, šedá je dobrá, taky mám šedé :-) Měj se hezky, papa a hodně můz do psaní...

Re: jééé, to bylo

(Ithryn, 31. 12. 2010 15:09)

Děkuji ti Elrian za komentář. Jsem velice rád, že se ti má povídka líbila. Vynasnažím se ty můzy někde pochytat :D momentálně se mi mršky někam rozutekly :)
Snad brzy přibudou nové díly povídek a i pár jednorázovek.
JJ šedá je dobrá :) také se mi líbí a nechtěl jsem nějak křiklavé stránky.

Aylen :)

(Ithryn, 19. 10. 2010 8:40)

Děkuji Ti moc, vynasnažím se. Bohužel teď jsem na tom s časem, tak, že 24 hodin je málo. :( Omlouvám se všem. A prosím o trpělivost. Díky moc
A Tobě Aylen, děkuji moc za komentář, jsem rád, že se povídky líbí. Moc komentů tu není a tak ani nevím.

...

(Aylen, 18. 10. 2010 19:39)

Povídka se mi moc líbila, těším se na další tvoje dílka :)

:)

(ithryn, 24. 9. 2010 20:55)

Neboj Haku já to neberu jako výčitku, nejsem chytlavý. To jen na vysvětlenou.

To nebola vycitka...

(Haku, 24. 9. 2010 20:32)

Len malilinkaticka poznamka.,ze sa nemas utyrat.A pochopenie aj trpezlivost mam tiez.

Ahoj.

(Haku, 22. 9. 2010 17:19)

To s tym,ze nieje cas poznam a kedze sa mi paci ako pises tak si na poviedky rada pockam.Maj sa pekne a dopraj si aj trosilinku oddychu(to vravi ta prava)...ale vazne,netreba to prehanat.

Re: Ahoj.

(ithryn, 24. 9. 2010 16:55)

Děkuji Ti Haku, ale na odpočinek vážně jako u tebe není ani pomyšlení.
Mám toho sice dost napsaného ( po nocích ), ale nestíhám to poslat své rádkyni Hirušce, protože neumím psát přímo do Pc, ale píšu na papír :(
Prosím všechny o shovívavost, děkuji.

díky

(ithryn, 21. 9. 2010 15:59)

Geluško díky moc za hezký komentář. Budu se snažit psát, snad dobře. Teď to bohužel flákám. Není prostě čas :( to mě dost mrzí