Ithrynův šuplík povídek

Umm, ááh.  To snad néé ! To byl zase sen.

 Vzbudil jsem  se zpocený  jako dveře od chlíva, pomačkaný a absolutně  nevyspalý. No a taky, ehm(tvářící se jako dítě přistiženo při něčem zakázaným), vzrušený. Néé ! No to je snad sranda bo co ? Doprkna, proč já? Proč o něm ? Zamířil jsem rovnou do koupelny, která byla k mé smůle, na konci patra, kde jsem měl svůj pokoj, rodiče ložnici, a bráška pokoj hned vedle mě . Šel jsem potichu jako myška, abych nikoho nevzbudil. Nechci, aby mě někdo načapal s mým problémem. To bych se na místě propadl hanbou, Instinktivně jsem si rukama přikryl svou vyvýšeninu. Jak naivní nápad jako bych tak něco případně skryl. Spíš naopak ty ruce by pro cizí oko působily jako magnet, což jsem maličko nedomyslel.

Jóó,  jsem borec konečně jsem zapadl do koupelny, zavřel a až pak rozsvítil. Mise "koupelka"  je splněna, mírně jsem se zasmál. Rychle jsem ze sebe sundal tričko na spaní. Chytil jsem okraj oblíbených spinkacích boxérek a s obtížemi jsem si je začal sundávat. "Můj úsměv okamžitě zmizel,  vystřídal jej mírný sten. Ježiš! Opatrně, nebo se něco stane, pomyslel jsem si. Zamračil jsem se a polohlasně s pohledem na svoje vzrušení jsem pronesl: "Lehni potvoro." Konečně jsem se dostal do sprcháče, pustil vodu, přivřel oči a nechal na sebe dopadat proud krásně vlažné vody. S přivřenýma očima jsem si to vychutnával, než se mi do mysli znovu vložil můj sen a já se do něj opět ponořil a přemýšlel. Sakra, proč ON ? Proč ? Proč ho nemůžu dostat z té své škeble zabedněný ? Kruci ! Byl to tak živý sen. Úplně jsem se v něm ztrácel. Cítil jsem jeho doteky, viděl jsem jeho prosebný pohled, když se ke mně opět přitulil se slzičkami v očích. Ale v tom jeho pohledu bylo ještě něco jiného, jako by mě prosil, ať to udělám. Co ještě vím, že jsme byly někde, kde to neznám, jako by to byla lovecká chata, byl tam velký krb, nějaké trofeje na stěnách. Kůže zvířat se válely na prkenné podlaze jako dekorace. Pak přišel on. Nevím, kde se tam vzal. Plakal, opět ho něco trápilo nemá to lehké a já to vím. Snažil jsem se mu vždy pomoci. Sedl se mi na klín, zachumlal se mi do náručí, ubrečenou tvář skoval do mého ramene a vzlykal. Pak jen řekl: "Prosím, chci to !" Beze slova vzal mou ruku a dal si jí do klína, kde už jsem cítil jeho naběhlý penis. Jemně jsem ho začal laskat. Sténal mi do ramene, po chvíli mi začal líbat klíční kost a nechal se odnést do nedaléké postele. Tím jsem se probudil. Vy víte v jakém stavu, koho by to také nechalo chladným že ? Ale v hlavě mám pořád ty samé otázky. Proč on? Proč? Přátelé z nás už dávno nejsou, udělal něco co mu zatím nejsem schopný odpustit i přesto, že jsem pro něj byl vrba, opora, nejlepší přítel. Navíc si našel holku už druhou, tak co to má znamenat?  Další úvahy jsem vyhnal z hlavy a konečně vylezl ze sprchy se smutkem a zmatkem v hlavě. Sakra no paráda já jsem ale vůl, zapomněl jsem si vzít z věšáku svůj ručník. Nenaštěstí je přes celou koupelnu, takže vytírání ťápot mě nemine, chjo. Jinak by na mě dopadla tvrdá ruka zákona mé matky. Jak ona to sakra dělá, že hned všechno ví ? No, nevím, zavrtím nad tím hlavou. Najednou pozvednu oči a leknutím zavýsknu, málem mě trefí.  Na prádelním koši si klidně sedí bráška a klidně si houpá nožkama,tváříc se jako neviňátko. "Miky co tu sakra děláš ? Málem mě z tebe trefilo," řeknu naštvaně. „Co by, sedím tu copak bráško špatné sny ?“ Dojdu k věšáku a začnu se utírat.Nemusím se stydět, protože můj bráška Miky je slepý. Nebyl vždycky.                                  

*****                                                                                                    

 Asi před rokem, jeli na školní výlet a na zpáteční cestě se jejich autobus srazil s náklaďákem, který vezl poražené stromy na pilu. Řidič usnul a vjel do autobusu. Bylo to neštěstí oba řidiči to nepřežili, učitelský dozor a asi deset žáků bylo těžce zraněno, včetně bratra.

 Na ten den nikdy nezapomenu a zbytek rodiny také ne. Byly tři hodiny ráno. Vzbudil nás domovní zvonek, vyšel jsem rozespalý z pokoje a už jsem tušil, že něco bude špatně. Sešel jsem ze schodů  do haly, kde už dveře otvírala mamča, ani nešla spát, čekala na Mikyho, vždycky na nás čekala, když jsme někde byli s bratrem. Ve dveřích se objevili policisti. Něco  jí říkali. Konečně jsem k nim došel. Mamka se ke mně otočila se slzami v očích a roztřeseným hlasem mi řekla: „Yuki, obleč se.Jedeme do nemocnice, Miky je v bezvědomí, jejich autobus měl nehodu."Co-Cože? Maminko to ne, že ne ?? Že, se spletli? "  "Ne, Yuki nespletli, pojď jdeme se obléct." Byl to pro mě šok, mám svého bratra hrozně rád. Vždycky jsme si rozuměli, nehádali se, blbli spolu a tak vůbec. Dojeli jsme s mamkou do Tokijské nemocnice a hned zamířili k sestře na recepci. Doptali jsme se, kde Miky leží. Sestra nám řekla číslo pokoje a dodala: „Můžete tam na něho počkat, ale je ještě na sále,  "ale doktoří by měli být do dvaceti minut hotoví.“ „Děkujeme ,“ řekla mamka." Vydali jsme se k pokoji a já nám cestou koupil kávu z automatu. Mama mezi tím volala tátovi. Je zahraniční zpravodaj, pořád někde lítá a pak o tom píše zprávy do novin a televize. Naši se potkali na studiích v USA. Kde jsme i do doby před dvěma léty žili, ale pak hlava rodiny rozhodla, že se vrátíme do jeho rodiště, městečka blízko Tokia. Rodiče zde dostali lukrativní práci pro nejlepší redakci v Japonsku, která sídlí v Tokiu. Slyšel jsem mamku, jak říká: „Shinu přijeď prosím“ ! A v kostce mu pověděla co se stalo. „Tak kdy přiletí?"  „Za 4 hodiny tu bude Yuki," objala mě. Ale já už myslel na zraněného Mikyho.

Konečně jsem je uviděl, vezli ho na lůžku. Byl tak bledý, skutečně vypadal jako mrtvola. Kolem něho samá hadička a pípající přístroje, hrozný pohled, nepřeji to nikomu ! Ale co to ? Co to do prdele je ? Bodlo mě to do očí. Proč má zavázanou horní část hlavy ? Široký pás obvazu nad nosem, končící na čele pod oříškovými vlasy. "Kurva, no to ne!" Oči néé ! Mihlo se mi v hlavě. Ani jsem si v šoku neuvědomil, že jsem to řekl nahlas. Mamča byla asi stejného názoru, zbledla a zopakovala po mě „Oči, oči Ne!" A poroučela se k zemi, jen tak tak jsem stačil ztlumit její pád. Jeden doktor mi s ní pomohl na lavici v hale. A mně z toho všeho bylo tak hrozně, že to neumím ani popsat. "Touha něco udělat, ale zoufalost vyhrávala!"

 Věnováno Hiroko, která mi s tímto hrozně moc pomáhá. Děkuji.