Konečně trocha klidu pomyslel jsem si a začal si zalévat svůj čaj, který, jak jsem doufal, mně postaví na nohy.
Sedl jsem si s ním ke stolu a labužnicky si z něho usrkl. Začal jsem přemýšlet, co asi vše Yuki zdědil od našeho milého vládce. Ve společnosti dědy se choval jako nejmilejší kotě na světě. Já mu na to ovšem neskočil. Prostě se mi nelíbil. Možná, že jsem na něj i žárlil, to jakým způsobem koukal na Yua, jak mu říkal maličký… Ach jo, dal bych mu za to nejraději pěstí, ale nemůžu mu upřít, že jedině on, jej zachránil svým zvláštním způsobem. Ale, ve všem je nějaké ale a nad ním právě přemýšlím. Jaká bude cena? Bude Yuki jako dříve nebo se z něj stane stejně jako z Emma démon? A co další ale? Jak dopředu může vědět, že máme před sebou ještě nějaké úkoly? Co to vše mělo znamenat? Ustojím to? Vydrží i Yuki, Miky, a co děda? Co se sakra bude dít?
Zalil jsem si svůj druhý šálek čaje, přestal přemýšlet a tentokrát si jej vychutnal. Rozhodl jsem se, že nemá cenu přemýšlet nad rozlitou vodou, dokud je ve džbáně. Stejně asi nic nevymyslím.
Koukl jsem se na hodiny, které stály v rohu místnosti a zjistil, že takto přemýšlím dvě hodiny. Měl bych Yukimu udělat to odporné kakao a také něco k jídlu. Potřebuje jíst. Byl dlouho bez sebe, měl by něco sníst, aby nabral síly.
Znovu jsem si povzdechl, zvedl se z křesílka a přesunul se ke kuchyňské desce připravit, tomu třeštidlu jídlo. Narovnal jej na tác a vydal se do našeho pokoje.
Doufám, že nebude mít takovou náladu, jako když se vzbudil. Pomyslel jsem si ještě.
Je tak roztomilý, když spí. Prohlížel jsem si znovu a znovu Yukiho a nemohl jsem od něj odtrhnout svůj pohled. Měl krásné dlouhé řasy, nepatrný úsměv, i když spal, tiše oddychoval s jemňoučkým občasným pochrupnutím, ale opravdu jen jemňoučkým, jako by předla kočka. To jsem mu jistě nemohl říci do očí. No představte si. Co by se asi dělo? Teď by byl jistě schopný mě za to pěkně potrápit. Proto jsem si to nechával pro sebe. Fakt umocňoval, i to, že si ho prohlížím bez jeho dovolení. Ten by mi dal co proto. Jejda, jen si to představím a mám husí kůži, brrr.
„Budeš si mě prohlížet ještě dlouho, nebo mi konečně podáš ten tác s jídlem?“
Sakra, pomyslel jsem si, zase mě přistihnul, to snad není možné. Očividně se mu moc nelíbí, že jsem ho pozoroval, protože, jedno Yukiho oko je opět rudé.
„Ne-nebudu, hned ti ho dám,“ odvětil jsem, rudý až na zadku, a ještě jsem se rozkoktal jako nějaké mimino.
„To je dobře mám totiž hlad, jako vlk. Děkuji ti za to jídlo Deny.“
Vzal si ode mě tác s jídlem, nejprve se napil kakaa. Když jej pil slastně přivíral oči. Nemohl jsem tomu věřit, asi mu opravdu hrozně chutná.
Potom se pustil do rýžové kaše s medem. Občas na mě koukl a maličko se pousmál. Byl jsem rád, že Yukimu chutná a vypadá spokojeně.
„Je to vážně výborné Deny.“ Pronesl do ticha. Maličko se červenal a čekal, co mu na to řeknu. Byl si asi vědom, že mi složil kompliment, kterému jsem nemohl ani uvěřit.
„Děkuji Yu, jsem rád, že ti chutná. Potřebuješ ještě něco? Jak se cítíš, lépe?“
Aniž by odtrhl pohled od své misky, odpověděl: „Jo, je mi už dobře, moc si nepamatuji, co se stalo. Naposledy co si vybavuji je boj s tou čarodějnicí, ukrákanou. Pak, že na tebe zaútočila a dál už nic nevím. Pokrčil sklesle rameny.
Chystal jsem se, že vše Yukimu vylíčím, ale než jsem se k tomu dostal, ozvalo se z jeho úst slabé zavrčení. Skočil po mně, strhl mě na stranu.
Byl jsem zmatený i na mé trénované smysly to bylo velice rychlé. Koukal jsem kolem sebe, co se děje. U dveří stál Emm s dědou a naproti nim Yuki, tvář zkřivenou zlostí, nehty na jeho rukou se proměnily na smrtící drápy a chystaly se k úderu.
Došlo mi, že se mě snažil opět chránit, a sám se postavil mezi mě a domnělé nebezpečí. Zachránil mě. Došlo mi.
Zvedl jsem se ze země a než se mohlo něco stát, chytil jsem Yua za ramena a do ucha mu začal šeptat uklidnění:
„Yuki, to je v pořádku, je to dědův host a vlastně, děda je jeho opatrovník. Emma-O ti zachránil život Yu, když jsi mě zachránil před kletbou té čarodějnice. Pamatuješ? Zasáhla tě její kletba v podobě pírka, zasáhlo tebe místo mě, protože jsi mu skočil do cesty. Přišel Emm, my nevěděli co s tebou dělat, byli jsme v koncích. Zachránil tě, ale bohužel změnil i tebe, teď, jsi také démon, musel ti dát napít své krve, to bylo jediné východisko, jak zvrátit kletbu, jinak to nešlo. Museli bychom tě zabít Yu.“
Poslouchal jsem, co mi Deny říká a snažil se to v té své makovici srovnat a vzpomenout si. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Ten černovlasý kluk, kterého neznám, ale ke kterému z nějakého důvodu cítím jako by nějakou přitažlivost. Znáte ten pocit? Že jste s někým na stejné vlně. Nebo patříte ke stejnému kmeni. Nevím, jak ten pocit vyjádřit správnými slovy, to byste si museli zažít. Mě změnil na monstrum, to budu stejně jako on zrůda. Vraždit lidi? Vodit je do podsvětí? Nebo, kdo budu, co se mnou bude? Opravdu to nešlo jinak? Co tomu řekne otec, mamka? A co tomu říkají ostatní? Bylo velice mnoho otázek, na které jsem myslel a na které jsem zatím nenašel odpověď. To mě trápilo. Z ničeho nic se mi přitížilo. Bylo těžké se se vším vyrovnat. Do očí se mi nahrnuly slzy a já cítil, že se prostě musím skovat, ale kam?
Jediné co mě napadlo, byla hřejivá náruč Denyho. Smutně na mě koukal a já na něho. Jako by mi četl myšlenky, jen v automatickém gestu rozevřel náruč a mně to stačilo jako stvrzení, že můžu. Neváhal jsem a šup byl jsem u něj. Pevně mě objal. To jsem potřeboval. Konejšivě mě hladil.
Do ucha mi šeptal slova, která mě vážně uklidňovala. Jak mě ten kluk dokázal rozpalovat do ruda, tak mě uměl i uklidnit. Ach jo posteskl jsem si, kdyby na jeho místě byl Rei, kluk, o kterého bych vážně stál, který mi mou všímavost neoplácí, takto mě uklidňoval. Ale teď mi stačil Deny. Cítil jsem, že takto to má být. A na Reie za chvilku zapomněl. A dál se nechal klidnit.
„Nechtěl by sis s Emm promluvit o samotě? Možná by ti pomohl s tvými otázkami.“ Ozvalo se mi u ucha.
„Myslíš, že bych měl? Trochu se ho bojím. Cítím k němu zlost, protože s jeho pomocí jsem, to co jsem! Nejraději bych mu utrhl hlavu.“ Trhl jsem trucovitě hlavou a blýsknul zlým pohledem po Emm.
Naštěstí za nás tento problém vyřešil sám.
„Měli bychom si promluvit!“ Řekl, mávnul rukou a jako by větrným poutem všechny přítomné vyhodil za dveře, na kterých se hned poté objevila rudá pečeť, bránící ve vstupu.
:)
(Ithryn, 17. 8. 2011 18:32)