Seděli jsme nejprve úplně potichu. Zatím mě žádná kloudná otázka nenapadala, když nebudu počítat ty, které by asi Emm nechtěl slyšet. Přeci jen na zadek jsem se ještě nemohl ani posadit a byl jsem si skoro stoprocentně jistý tím, že má tvář bude připomínat borůvkový ráj, jak bude modrá.
„Emm?“ Vypadlo najednou ze mě.
„Hm.“ Byla strohá odpověď.
„Proč máš tak rád Pottera.“ Nevím prostě jsem se musel zeptat.
„Nevím, prostě mi to přijde, jako super příběh.“ Co na to více říct.
„Aha.“ Byla má odpověď.
„No.. ehm, a je na ní něco pravdy?“ Cítil jsem, že mi něco tají. Prostě jsem to věděl. Chtěl jsem tomu přijít na kloub.
„Něco ano. Například magie. I když, my démoni a pak ještě některé bytosti nepotřebujeme k usměrnění hůlky. Pak tu jsou právě kouzelníci a mágové, ke kterým i beze sporu, dle příběhu patřil Potter. Protože, jinak by nebyl schopný vytvářet pokročilá kouzla, formule a vůbec obranu. Ti potřebují usměrňovač energie.
„Aha, takže. Existoval?“ Člověk, aby z něho vše doloval, jako z chlupaté deky. Pomyslel jsem si. Začínal jsem být netrpělivý. Ale na druhou stranu jsem si nemyslel, že Emm je člověk, který by měl rád, kdybych, jak se lidově říká, tlačil na pilu. Musel jsem na něj opatrně. Jinak bych zjistil starou bačkoru.
„No, stejně by ses to jednou dozvěděl. Až budeme studovat, budu tě taky brát do naší Královské knihovny. Jsou v ní uschovány vědomosti tisíce let staré. Většinou tam najdeš odpověď na vše. Má taky oddělení s příběhy, životopisy, bajkami, chceš-li. Tam bys našel příběh hodně podobný tomu Potterovic. Samozřejmě pod jiným jménem. Datuje se do dob Merlina. Lidé si myslí, že to byl čaroděj. Nebyl. Byl to stejně jako ty démon světla. Jeho moc se dala rovnat té naší, a proto byl tak slavný, svými činy, velice lákavý pro různé spisovatele a kronikáře.
Dle našich pramenů alias Potter byl jeho předek a proto měl takovou moc. A zároveň je to můj případ. Vyšetřit, jakým způsobem ta britská autorka přišla k našim pramenům. Zdá se mi, že to má také spojitost s útokem na tebe. Nevím Yu, ale ze všeho toho mám špatný pocit a většinou se nemýlím.
Má se také za to, že předkové Merlina stále jsou. Jeho pokrevní linie pokračuje, samozřejmě. Prý jeho dědicové mají zvláštní znaménko, připomínajícího anděla s rozevřenými křídly, ehm, nooo na pozadí.
„Cože? No to sis Emm vymyslel. Jako na zadku? Znaménko?“ Vyprskl jsem smíchy, tomu jsem vážně nemohl věřit. Tlemil jsem se jako blázen. Štěstí, že jsme v místnosti byly samy. Děda by mě okamžitě nechal zavřít do nejbližšího blázince.
Najednou mi něco docvaklo. Smích mě začal přecházet a měnil se na hysterický pláč. Vždyť já sakra mám to znaménko. Na pravé půlce i brácha. Máma říkala, že jsme ho podědily po nějaké linii z Evropy, má ho každý mužský potomek.
„Co řveš, pořád. Jsi nějako psychicky nevyrovnaný. Být holka, myslel bych si, že jsi těhotnej.“ Vyrušil mě z úvah Emm. Moc jsem ho nevnímal. Jinak by dostal za tu připomínku určitě pěstí.
Chvilku na mě koukal, z ničeho nic se prudce zvedl a přešel ke mně. Kdyby oči mohly vypadnout z důlku, už by je měl na prsou.
„Ty hele Yu, nechceš mi říct, že… , že… však víš.“ To je asi poprvé co jsem velikého Emmíka viděl rudého jako rajče. Sám veliký vládce se nám také stydí? Není možný. Pomyslel jsem si a začal se zase tlemit. To mě ovšem mělo okamžitě přejít.
„Ukaž, dělej.“ Teď jsem opět zrudl já. Co si jako myslí. Jen tak na někoho budu vystrkovat svůj zadek? Nezbláznil se náhodou? Pro jistotu jsem si chytl kalhoty v pase za poutka a hodlal svůj zadek bránit. Za jakoukoli cenu.
„Ne, ať tě to ani nenapadne!“ Viděl jsem natažené ruce Emma k mým kalhotám. Couval jsem pozpátku do rohu, kde bych se mohl lépe bránit. Spíš své pozadí.
„Ale, notak Yu nehysterči. Vždyť to je jen zadek. Koukej to znaménko ukázat sakra! Nebuď, jako malej.“
„Já jako malej!“ Zařval jsem na něj. „Ty tady ale nejsi ten, kdo se má svlékat. Já, tvému zvrhlému já nebudu dělat žádný striptýz. Na to zapomeň!“
„Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém. Jak chceš Yu.“ Než jsem se nadál, pár mávnutím rukou jsem byl otočený v rohu, čelem ke stěně. Ruce připoutané k ní. Na zátylku jsem cítil Emma dech. Potichým hlesem, snad aby mě ještě víc vytočil pronesl: „Ale, ale, koťátko. Neboj, nebude to bolet. Cítil jsem ruce stahující mi kalhoty i s boxerkami. Chladný vzduch na mé holé pokožce. Sevřel jsem pevně víčka k sobě a čekal, kdy ten parchant mě vysvleče.
Ozvaly se dveře, a já se nedočkal. Bylo slyšet jen hlasité mlask a pak nic. Dědův hlas pronesl nějaké cizí slovo, kterému jsem nerozuměl a já byl volný.
Upravil jsem si rychle kalhoty a otočil se na ně. Krásný obrázek se mi naskytl. Emm seděl na zadku na podlaze a držel si čelist, která se mu začala krásně vybarvovat, asi tak jako mě, krásně do fialova. Nad ním stál s rozzuřeným obličejem Deny a klepal rukou sevřenou v pěst. Asi si jí chudák narazil.
„Emm! Co to má znamenat.“ Zaburácel dědův hlas, z očí mu sršely blesky. Tak nasranýho jsem ho snad ještě nezažil. A to ani při útoku na mě.
Fííííha, ou. To je asi hodně zlý. Pomyslel jsem si.
„No, dělej, koukej vybalit, co to všechno znamená?“ Přidal se k tomu Deny a nebyl o nic míň nasraný než děda.
„Co jsi si jako myslel, vysvlékat mi tady Yukiho? Hmm? Dělej, vysvětluj, jinak se vážně neznám. Na Yua mi nikdo nebude šahat, je ti to jasné!“
No já snad nevěřil vlastním uším. To blonďaté cosi si mě klidně v mé přítomnosti dovolilo přivlastňovat. Já, přeci nejsem ničí majetek. No počkej, já ti to pěkně osladím. Ehm, vlastně ne teď. Teď byl přeci můj zachránce. Ještě by si o mě pomyslel, co jsem za nevděčného spratka.
„Ale, dědo. To není tak, jak to vypadá.“ Ublíženým hlasem prohlásil Emm. Rukou si pořád mnul naraženou čelist.
„A jak to tedy je!“ Vyjel na něj Deny. To jsem zvědavej, jak tohle chceš vysvětlit. Jste si tu měli promluvit a ne Yua svlékat!“
„Dědečku, ale fakt. Já musel, on mi to nechtěl sám ukázat.“ Fňukal Emm.
„Cože? Co ti nechtěl ukázat Emm-o?“ Zeptal se děda s údivem v očích.
„Zadek.“ Špitl dotázaný.
„Ehm, asi jsem nerozuměl, zopakuj mi to.“ Prohlásím ještě s větší nevírou děda.
„Zadek.“ Špitl opět Emm.
„Si děláš pr…“ Zavrčel Deny. Nedopověděl. Zarazil jej děda rázným gestem. I rozzuřený lev by si po něm lehl, jako hodný pejsek a dělal, že tam vůbec není.
„Měl jsi k tomu nějaký důvod? Nebo už jsi neovládal své choutky?“
Koukal jsem smutně na dědu a snažil se mu to vše vysvětlit. Kdyby mě oba dva nechali. Ale, nenechali. A teď se mi skoro chtělo brečet. Vládce, nevládce. Co si to o mě děda myslí? Tomu snad ani nemůžu uvěřit.
Bylo to ještě horší než ta rána od Denyho. To mě naštvalo. Opravdu. Já přeci nejsem žádný úchyl. Cítil jsem na sobě, jak se rozpaluji do ruda. Zvedl jsem se na nohy. Zpražil dědu a žárlivého mládence nasraným pohledem. Koutky úst jsem procedil.
„A dost!! Necháte mi to vysvětlit nebo ne!“ Situace se obrátila. I děda couvl. Koukal přímo do teď žlutých očí a čekal. Věděl moc dobře, že v tomto rozpoložený by mu jeho umění nebylo co platné. Téhož názoru byl asi i Deny, protože se přidal k dědovi a pomalu začali couvat ke dveřím.
Dveře jsem před nimi rychle zabouchl a zapečetil. Asi si oba mysleli, že jsem snad vážně pitomej a nechám je jít si pro zbraně. Já bych s nimi pak měl ještě více práce. Cítil jsem cizí magii. Než se Yuki, ale začal naplno soustředit, aby zrušil mou pečeť. Rychle jsem nad ním pronesl formuli z pokročile magie. Tu bez zkušeností a výuky démonského jazyka a magie nemohl v životě zrušit. Kolem něj se rozzářila stříbrná síť. Nedovolila jeho magii proniknout do okolí.
„Táák.“ Procedil jsem.
„Necháte mě to vysvětlit? Nebo mám udělat nějaké opatření. Abyste vy hlavy dubové začaly poslouchat?“
„Hm? Žádné námitky? Dobře, přejdeme k věci.“
„Je to jednoduché, prostě jsme si Yukim povídali, dostali jsme se k jednomu mému případu a následně legendě.
Yu jí nevěřil, začal se smát, ale pak jsme zjistili, že je součástí té legendy, stejně tak Miky. Měl bys, dědo vědět, že jsou nejspíš dědicové Merlinovi větve po matce. Znáš tu legendu? Na tyto věci tu byla spíš babička, jako poloviční víla toho věděla víc.“ Otázal jsem se slušně.
Bylo vidět, dědu nad těmi slovy přemýšlet. Po chvíli pronesl:
„Ano znám tu legendu. Babička měla jisté podezření již dříve, ale nedožila se narození dětí. Nemohla si jej ověřit. Yuki omlouvám se, ale jistě pochopíš, když nám ukážeš tvé znaménko.“
Hrklo ve mně. Tak a teď se tu mám jen tak svlékat i před dědou a navíc Denym. Šli na mě mrákoty.
„To.. to snad, dědooo.“ Protáhl jsem plačtivě.
„Vidíš? Už víš, proč jsem ho držel u zdi. Jinak by mi to v životě dobrovolně neukázal!“ Poukázal Emm.
„Yuki, je to jen zadek. Snad jsme všichni dospělý, ne?“ Pronesl děda. Ruce netrpělivě složil na prsou a já věděl, že toto gesto už nepřipouští námitky.
Rudý jako rak jsem se otočil, rozepl knoflík a pomalu se začal soukat z kalhot. Nakonec se mi to s velkým zapřením podařilo. Nemohl jsem se na ně studem ani podívat. Jen jsem čekal, až si prohlídnou mé pozadí, jako by to bylo nějaké zboží na tržnici.
Ucítil jsem dotek na své pravé půlce, jak si mé znaménko někdo osahává. To mě dokonale probralo. Rychle jsem se otočil, že toho drzouna srazím fackou. No, jen jsem nedomyslel, že jsem v předu poněkud odhalený. Tím pádem je vidět úplně vše.
Drzounovi v podobě Emm jsem sice vrazil ukázkovou facku, ale již jsem nestihl dostatečně rychle, zaměstnanýma rukama skovat mou chloubu. Naprosto rudý, myslím, že příznačně až na zadku jsem se podíval po ostatních. Deny na mě upíral své černé oči. Teď viditelně rozšířené údivem. Poskočil mu ohryzek viditelným polknutím. A opět zabloudil svůj zrak do mého klína. Vzdorně jsem se na něj podíval, rychle spustil ruce k mým kalhotám a rychle si je natáhl, tam kam patří.
„Aby ti nevypadli oči, čumile jeden.“ Pronesl jsem nasraně a stydlivě zároveň na adresu Denyho, který očividně ještě nebyl schopný slova a červený jako chilli paprička jen na prázdno polkl. Pozorně jsem si jej prohlédl. To co jsem uviděl, bylo překvapující. V jeho dolních partiích byla viditelná pěkná boule.
Podíval se mi do očí a bez jediného slova se vydal pryč.
Hm, zajímavé pomyslel jsem si. Vypadá to, že když jindy výřečnému Denymu budu chtít vzít vítr z plachet budu muset asi provozovat striptýz. Což jsem nechtěl připustit. Zatím.
Cože? Zarazil jsem sám sebe. Jak jako zatím Yu? Člověče, neblázni. Vždyť máš přeci doma skoro přítele, kluka, kterého máš rád. Akorát, možná on tebe ne. Nebo jo? Těžko říct, myslel jsem na Timiho skoro každý den a stejně jsem nic nevymyslel. A musím říct, docela se mi líbil ten pocit, na někoho takto působit, jako teď na Denyho, vědět, že se někomu líbím. Lichotilo mi to. Když jsem ve své paměti viděl opět vzrušeného Denyho, nemohl jsem si pomoci, ale také jsem tam dole začal cítit nepříjemný tlak. Můj vnitřní rozhovor přerušil až děda s Emm.
„Nu, tak to vypadá Yuki, že jste opravdu s bratrem dědici Merlina. To by také vysvětlovalo tvou skvělou obranu, proti staršímu démonovi. Mínus pro tebe. Jestli se s Emm nemýlíme, teď budeš mít velikou moc a moře magie. Tím pádem, také budeš mít hodně učení, musíš být zodpovědný, takovou moc se budeš muset co nejrychleji naučit řídit. Mohlo by se jinak stát neštěstí, pokud by ses neovládal.
Tyto zprávy mě opravdu nepotěšily. Ale co jsem s tím mohl dělat nic. Proto jsem jen souhlasil s tím, co mi řekli. Na učení jsem se opravdu vůbec netěšil. To jsou tedy prázdniny a to jsem si myslel, že se budu flákat.
What is a conformist blood oppression
(Adrearooriendy, 8. 10. 2018 4:35)