Ithrynův šuplík povídek

Zabýval jsem se svými úvahami, ani jsem si nevšiml, že jsem se ocitl na osamělé lavičce v zadní zahradě.

Přemýšlel jsem, co vše poslední dobou prožívám. Jaké neuvěřitelné věci a jak se s tím vším poprat.

Nejdříve bratr, pak málem má smrt a teď? Teď, zjištění, že jsme s bratrem potomci jakéhosi snad možná Merlina.

Vyprávět to někomu ve škole nebo u nás ve městě, jistě bych si vysloužil rychlé autíčko do místního blázince, kde při mým štěstí bych si vysloužil skotské střiky a modré pilulky od rána do večera. Skvělé vyhlídky. No, měl bych klid, aspoň.

Navíc, nemůžu dostat z hlavy Dennyho. A teď v poslední době ani Timiho. Toho, po kom, celé ty roky koukám. Myslel jsem si, že mu patří mé srdce. Chtěl bych to. Víte, moc. Ale, ale najednou jsem zjistil, že možná, možná jsem schopný připustit, je tam i kousek pro Dennyho?

Nebo je to naopak. Mé srdce má pomalu, ale jistě Denny, a zbyl tam kousek pro Timiho?

Který, se mě všímal jen minimálně?

Ach jo, povzdychl jsem si. To je trápení. Co s tím?

Před očima se mi mihl obraz červeného Dennyho s jasně zřetelným vzrušením. Jeho krásně poskakující ohryzek, když nebyl schopný ani slova. Rozšířené černé oči, jako nekonečný noční samet.

Bylo to potěšující zjištění, že mě o mě také někdo, tak očividný zájem. Člověku to na jednu stranu lichotí a na druhou, nevím co s tím.

Ze zamyšlení mě vyrušilo slabé zakuckání. Koukl jsem se tím směrem a uviděl bráchu.

„Můžu si přisednout?“ zeptal se nejistě. Věděl, že v takovém rozpoložení jsem nejraději sám.

„Jistě, pojď si sednout.“

Chvíli jsme oba mlčeli a jen poslouchali život v zahradě. Miky začal pomalu mluvit a já poslouchal.

„Je to těžký viď? Ale, Yu, to zvládneme, uvidíš. Nejsi na to přeci vše sám, na tyhle nové věci. Máš kolem sebe hodně lidí, na to nezapomínej.

Vím, že to pro tebe nebude jednoduché, ale minimálně já budu pořád s tebou. Emm říkal, že se budu také učit, protože je očividné, že mi to neuškodí. Navíc jsem také, jako ty potomek toho Merlina, ach jo.“

Povzdychl si Miky.

„Také máš pocit, že tak nějak je to vše k neuvěření, tyhle situace?“

„ Si piš, brášine, teď jsem tady o tom polemizoval, pěkně v soukromí víš?“ Připojil jsem malou výtku. Začali jsme se smát, jako dva blázni. Situace byla konečně odlehčena. Tohle na Mikym miluju, vždycky ví, co a jak říct.

Začalo mi být nějako divně. Koukl jsem se na Mikyho i on se očividně napnul.

„Co se to děje, zašeptal.“

„Myslím, nebudeme na odpověď dlouho čekat.“

A taky ne. Nestihli jsme se ani narovnat z lavičky a objevil se Emm. Sykavým hlasem pronesl jakousi inkantaci, které jsme samozřejmě nerozuměli.

Jen sykl: „Koukejte se a učte.“

Kolem celého pozemku se ze země zdvihl modravo-mlhavá kopule, která nás zcela obalila.

Za ní se zjevila ta prašivá babka, která mě málem zabila.

„Poklekni starší, poslechni svého pána.“ Pronesl Emm-o. Jeho hlas nepřipouštěl jediné námitky.

Babizna, ale nic jako by neslyšela, začala se smát a při tom ukazovala svým křivým, pařátu podobným prstem na Emma.

Očividně jej to nezaskočilo. Máchl rukou, prstem před sebou vepsal složitý symbol, který ve vzduchu zářil červeným světlem. Opět pronesl inkantaci, symbol zmizel, jako by se vsákl do babizny. Té se z nenadání podsekly nohy do kleku. Začala vřískat jako raněná vrána, ale nemohla se ani hnout.

„I když jsi starší démonka, budeš poslouchat, o to se postarám. Jinak to bude bolet, slibuju.“

Začal se smát takovým hlasem, který nám s bráchou způsoboval mrazení. Chytli jsme se za ruce a klepali se zimou a šokem. Takového Emma, jsme neznali. Opravdu, teď byl jako vládce. Respekt, síla, moc kolem něj kroužila skoro hmatatelná, jen natáhnout ruku a uchopit. Viděl jsem jí. Byla jako ohnivé provazy. Valila se z Emma srdce a kolem něj utvořila ohnivou auru. Nevím, jestli to je normální, možná je to další schopnost, kterou jsem zrovna objevil, ale nebyl čas nad tím teď uvažovat.

Emm se proměnil na černou mlhu. Velkou rychlostí se dostal přes štít, až k démonce. Chytil jí pod krkem. V levé ruce se mu zjevil ohnivý meč. Byl to tenounký provázek soustředěného plamene, a ač byl den, zářil. Nic takového jsme nikdy neviděli.

„Krása.“ Zaochal nadšeně Miky.

„Taky chci takový víš?“ Pronesl vážně a ještě si přitakal souhlasným pokývnutím. Nebýt této situace, zase bych se začal smát. Ale, to jsme opět věnovali pozornost Emm a jeho výslechu.