13. kapitola
Nu, nemuseli jsme čekat dlouho. Stále držíc démona pod krkem, začal klást otázky:
„Jak se jmenuješ starší?“
Bylo na ní vidět, že se jí odpovídat nechtělo, seč použité kouzlo ať to bylo co to bylo, jí nedovolilo lhát.
„Asha-emmet z rodu Dark Crow.“ Krákavě s námahou odpověděla.
„To si dělá srandu? Podle legend a Knihy Krve by již žádný neměli existovat. Jakpak tuto knihu oklamali a kolik černých rodů toho využilo?
Mohl by to být vážný problém, který jako vládce nesmím přehlédnout. Až tu skončím, musím okamžitě zavolat svého věrného agenta a předat mu vyšetřování. Radu zatím nemůžu kontaktovat, mohli by varovat ostatní.
Ano, ano. Takto to udělám. Pěkně pomalinku nenásilně.
Emm ukončil své myšlenky a začal se opět věnovat Ashe.
Dobře, zkusím prostě štěstí a zeptám se jí, neměla by být schopná mou vladařskou pečeť prolomit a lhát.
„Proč utočíte na Yukiho?“
„Hahaha, chlapeček má svůj osud a nesmí ho naplnit.“
Chytrá, jako liška podšitá ne nadarmo Dark Crow, pěkně se vyhnula odpovědi a skoro nic mi neprozradila, nebo aspoň to co už nevím. Je vidět, že i když jí jde o život, hlavu, pořád používá babice jedna zákeřná. Sakra, co teď? Fakt nevím.
Koukali jsme s Mikym na výslech, zarazilo nás, jak Emm ztuhl, když babice prozradila své jméno. Na to se musím zaměřit, hodně mě začíná zajímat. Co se to tu k sakru děje. Člověka chce pořád někdo oddělat a nemá ani chvilku na sebe a své myšlenky. Ach jo, vážně mě to začíná zmáhat. Dovolenou potřebuji jí. Vážně! A hodně dlouhou, někde hooodně daleko v teploučku, bez vrahounů, otravných Emmíků. Nooo, ale mohl bych si s sebou vzít alespoň Dennyho. Staral by se o mě a bavil, jo a taky pěkně štval, jak to má ve zvyku. Takže nic. A Timy? Ne, ten také nepřichází v úvahu. Ten se mi vyhýbá, jako čert kříži.
Hned jsem si na to opět odpověděl a zkonstatoval, že buď budu sedět doma na zadku, nebo pojedu sám.
Hm, zvláštní. Koukali jsme pořád na výslech a přišlo mi, že jsem svou nabitou schopností zachytil něco zajímavého.
Nemám tolik zkušeností, zeptám se radši Mikyho, ten svou schopnost již ovládá.
„Miky, koukni se na ně pořádně. Zdá se mi jako by ta démonka něco chystala. Vypadá to, nevím, jak přesně to vysvětlit….
Přerušil mě bratr. „Myslíš, něco pletla ze své magie?“
„Jo, to je ono, brášine. Co myslíš?“
„Vypadá to jako by se proplétala kouzlem Emma a prostě jej chce zrušit. Koukni se na to Yu kloudně. Emmovo kouzlo a magie mají temně červenou barvu. Její magie je šedá, místy černa a žlutá.“
Znovu jsem se na oba zaměřil a přesně viděl, co mi Miky řekl a ještě asi malinko navíc. Když jsem se více soustředil. Zklidnil dech, viděl jsem i provazce magie vystřelující z jejich jádra, které má každý magický tvor nebo prostě jen vlákna magie všude v prostoru, kde se objevuje.
„Co budeme dělat?“ Zašeptal jsem otázku, aby nás nebylo náhodou slyšet.
„Sakra, nevím. Nejsem ještě moc dobrý v magii, cvičím zatím zrak. A ty jsi zatím jel na náhodu.“ Zkonstatoval brácha.
Což mě maličko urazilo. Pche, náhodu. Já jsem náhodou mooc šikovný, chytrý kouzelníček. Polichotil jsem si v duchu, když to nikdo jiný neudělá. Nu, nakonec jsem si vzpomněl na mou málem smrt. A pěkně rychle jsem splasknul.
Ale co, zkusit se má všechno ne. Jak to říkal Emm? Důvěřuj instinktům, ale hlavně používej hlavu. Další rošádu Yu, by se ti nemusela vyplatit.
Tak, jo jdeme na to. To nebude snad tak těžké. Takže, myslet a věřit. To zvládnu. Ďábelský jsem se zasmál, kdo by mě viděl, jistě by radši utekl. Asi se ve mně probudil démonek, říkal jsem si.
„Yu, na to ani nemysli. Ani se nehni!“
Zavrčel jsem, zase mě odhalil, jak to ten můj bratr dělá?
„Já?“
Pronesl jsem sladkým svatouškovským hlasem naprostého andílka a navíc jsem použil své štěněčí oči, kterým nikdo neodolá.
„Jo, ty. A nech si pro sebe ty andílkovský kraviny, co ti každý žere. Já teda ne.“
A hotovo, zabiju vlastního brachu, pomyslel jsem si. A beru zpět, že mi to každý žere. Je očividné, že ne každý.
Hold zlá doba si žádá zoufalé činy. Ukázal jsem nenápadně na Mikyho prstem, aby si toho nevšiml. Soustředil se na mou magii, myslí usměrnit tenké vlákno mé magie do prstu. Pomyslel jsem jen na to, aby bratr usnul.
Tenké vláko vylétlo z mého prstu a vpilo se do Mikyho hrudníku. Výsledek na sebe nedal čekat. Svalil se na zem jako špalek.
Už mi nikdo nebránil v tom pomoci Emm. Věděl jsem, že jde o čas. Jistě netušil, o co se babice pokouší, jinak by jí prořízl krk, to jsem si byl jistý.
Další myšlenkou jsem si představil průnik ochranným štítem a přemístění k Emmovi.
Ucítil jsem pocit rozložení na malé kousíčky, které se bezhlasně poskládaly do mé podoby poblíž Emma.
Koukl jsem na démonku a ta překvapeně na mě. Začala se smát.
„Pozdě Yuki,“zaskřehotala. Bez nejmenších problémů tlakovou vlnou mě odhodila o několik kroků dozadu. Velikou rychlostí, jako by se mihl jen černý stín se přemístila za Emma, který doposud nezareagoval. Chytla jej pod krkem. Jejich role se vyměnili. V ruce se jí zjevil ten samý meč, jaký používal Emm, jen s tím rozdílem, že jeho ostří vypadalo, jako kapalný asfalt i se tak pohyboval.
Nevěděl jsem, co dělat. Byla jen jedna možnost. Improvizace. Cítil jsem se sice hodně unavený po té, co jsem použil tolik magie, ale pustil jsem se do toho. Opět jsem se soustředil, jak nejvíce jsem dokázal, okamžení jsem se přemístil za démonku.
To byla asi chyba. Podlomili se mi slabostí nohy. Zůstal jsem na kolenou, ale vzdát se? Ani nápad. Z posledních sil jsem zkusil z okolní použít magii.
Zdálo se to jako dobrý nápad, protože jsem necítil úbytek sil. Byl jsem si jistý, že kdybych použil tu svou, upadl bych do bezvědomí.
Zformoval jsem tok magie a myšlenkou „Zpoutej“ jsem jí vyslal na Ashu.
Proud magie se vyvalil, přeměnil na blankytně modrou síť a lapil démonku.
Chvilku prskala, prala se se sítí, zjistila, že jí to není nic platné. Její pohyby ustaly.
„Hurá máme vyhráno,“ vykřikl jsem.
To jsem ovšem netušil, jak daleko jsem od pravdy.
Asha, něco zamumlala, máchla pařáty, síť se rozplynula do nicoty.
Koukal jsem na to jako vyoraná myš. Probral mě až její pohyb. Vrhla se na mě. Po cestě vrhla z rukou nějakou kletbu. Blížil se ke mě žlutý paprsek, kterému jsem se rychle uhl saltem do strany.
Využila toho a vypálila znovu. Kletba ke mně nedoletěla, zablokoval jí přede mnou Emm.
Se vztekem ve tváři se na něj otočila, protože si byla jistá, že já pro ní nejsem žádný soupeř, ale Emm ano.
Pustila se do něj a já sledoval, jejich boj, kde už nelétaly jen paprsky kleteb, ale také asi živlové kouzla.
Domníval jsem se tak, na základě toho že měli tvar, kolikrát podobu třeba ohnivé hlavy draka, nebo jsem jen cítil poryv větru či plamenů. Byl to impozantní souboj. Uvědomil jsem si, že vlastně nic neumím. Takový souboj bych hned prohrál. Rozhodl jsem se, učení s Emm-o nebude marné.
Asha po Emmovi vrhla pro něj asi těžší kouzlo, které kolem něho vytvořilo kupolový štít, který se mu zatím nepodařilo zničit, ač se snažil, jak chtěl.
Uslyšel jsem jen : „Nééé, Yua nech na pokoji, to je jen mezi mou a tebou.“
Víc, jsem neslyšel, protože se ke mně Asha opět otočila a s vražedným leskem v očích a hnusným havraním smíchem se ke mně blížila.
„Tak a jsem v prdeli,“ řekl jsem si v duchu a začal se loučit se životem.
„Kurva, co teď? Mysli, mysli… instinkt, magie, kouzla, předek Merlina. Znělo mi v hlavě.
Napřímil jsem ruce před sebe, spojil prsty k sobě a soustředil se na okolní magii. Nic se nedělo a já nevěděl proč. Cítil jsem, chci ublížit a to moc, jde mi přeci o život i všem ostatním, nenechám jí, aby ublížila mým blízkým, na to je moc miluji.
Uslyšel jsem, jak mě někdo volá, to mě probralo. Od zahrady jištěné ochranami se ke mně řítil Denny.
Nemohl jsem mu přes ně znemožnit přiběhnout. Ocitl se několik metrů před námi, nechráněný štítem. Asha toho využila, vypálila sérii kleteb, které mířily na Dennyho.
Na poslední chvíli se jim vyhnul a mě spadl kamen ze srdce, zhluboka jsem si oddechl.
Ne na dlouho. Opět na něj mířila.
„ Ne, ne, chlapče. Dnes tu nikomu nepomůžeš. Budeš mrtvý.“
Z jejího hlasu bylo poznat, jak vážně to myslí. Z ruky jí vyletěla kletba. Uvnitř žlutá orámovaná černou barvou. Byla tak prosáklá zlem a sílou, že se mi zježili chloupky na krku i rukou. Cítil jsem zoufalství.
„Nééé,“vykřikl jsem, ale dělat jsem nemohl nic. Jen jsem sledoval, jak se paprsek blíží k Dennymu. Do očí mi vyhrkli slzy.
„Ne, Denny, Denny.“Vzlykal jsem, složil jsem se zoufalstvím. Paprsek však nedoletěl. Ozvalo se zahřmění a do kletby uhodil blesk. Koukl jsem po okolí a viděl, Emma-O stojícího už bez kopule, který mocným bleskem zneškodnil smrtící kletbu.
To mě probralo trochu k životu. Mé rysy ztvrdly. Z těžka jsem se postavil na nohy, hrdě vztyčil bradu a absolutně chladným hlesem jsem pronesl:
„Za to zaplatíš, už nikdy nešáhneš na to co je mému srdci blízké.“
Opět jsem napřímil ruce, prsty spojené a v mysli poslechl přísný, starý hlas, z kterého čišela autorita. Ani jsem se nedivil, že jej neznám. Cítil jsem, že mohu důvěřovat. Opakoval jsem jeho slova.
„Fulmine tactus.“*
Asha se ke mně přiblížila a smála se ještě víc.
„Copak mladej, snažíš se čarovat? To ti nikdo neřekl, že v latině je to hodně náročné a že to neumí jen tak někdo?
Je to vysoká třída víš, štěně?“
Ptala se mě rozesmátým hlasem. Já na ní zmateně koukal. To jsem vážně nevěděl, jen jsem poslouchal ten hlas v mé hlavě. Asi má pravdu, došlo mi. Nestalo se nic.
Čeho jsme si však do teď nevšimli, bylo, že se nad námi na obloze objevil obrovský černo-šedý mrak, dokud nás nezastínil a mi se objevili v soumraku.
Z ničeho nic z něj vylétl ohromný rozdvojený blesk rudé barvy. Takový jsem v životě neviděl a to že rád pozoruji bouřky. Nebyl podobný ničemu, co jsem zatím viděl.
Uhodil přímo do démonky, otočila se na mě, natáhla ruku a z posledních sil stačila jen říct: „Ty…“
Svalila se k zemi, snad už konečně mrtvá. Nechal jsem se přivinout do Dennyho náručí a rozbrečel se jako malý kluk. Bylo mi strašně. Zabil jsem.
Objetí trvalo jen chvíli. Cítil jsem, jak Denny ztuhl. Nevěděl jsem proč. Vyprostil jsem se z jeho objetí, otočil se směrem, kterým on.
Z démončina těla vylétlo něco temného, velikosti fotbalového míče. Černé, kapalné a opět jsem z toho vycítil ohromné zlo.
Zformovalo se to cosi do podoby černého štítu. A promluvilo.
„Copak, překvapeni?“ Mě jen tak nezabijete, udělala jsem si pojistku.“ Její hrozný smích nám trhal uši.
„Kurva, to snad nikdy neskončí.“ Zanadával jsem si z plných plic.
Zabolela mě hlava, dostal jsem mírnou závrať. Slyšel jsem ten hlas, jako před tím.
„To máš za to mladíku, nechci slyšet žádná taková slova. Máš snad radši přemýšlet ne?
No, to jsou mi, ale předci. Mumlal si ten hlas pro sebe. Všechno, abych dělal sám.“
Opět otočil řeč ke mně.
„Alespoň poslouchej, nech si ty kyselé ksichty a koukej se učit, ty břídile jeden.“
Nadával mi.
Neměl jsem čas řešit ho teď, na to bylo času dost. Nejprve se musím zbavit té démonky, konečně na vždy. Pravda je, před tím mi poradil dobře. Já bych to nedal.
„Co mám dělat?“ Zeptal jsem se rychle.
„Konečně mě posloucháš, jde nám o čas. Připrav se na to, že teď to nebude tak jednoduché jako s tím bleskem. Zabezpečila si duši a tu musíme zničit. Je možné, že to nepřežijeme. Protože já jsem vlastně v tvé hlavě a budu tě učit, tak jako každého mého předka spolu s Emm-o.
Bude to složitá formule, kterou jsem vymyslel. Nikdo na světě jí nezná. Ne na darmo jsem býval veliký Merlin. Ale dost už řečí. Pustíme se do toho?“ Otázal se mě.
Nebylo o čem přemýšlet, pokud jsem chtěl chránit mé drahé. Neměl jsem na výběr. Rychle jsem se otočil k Dennymu, vrhl se mu do náruče, objal jej a než se vzpamatoval, políbil jej na rty. Koukal na mě se smutkem v očích. Spustila se mu jen jedna slzička a ta sjížděla po jeho tváři, jako drahokam. Setřel jsem jí prstem a otočil se čelem k démonce.
„Jdeme na to, Merline,“ pronesl jsem hrdě.
„Dobře, budu tě navádět, dobře mě poslouchej a dělej co říkám.“
„Zformuj kolem sebe magii z okolí, dávej pozor ať jí nevezmeš lidem okolo, rozumíš? Vím, že toto již ovládáš, neměl bys mít problém.“
Udělal jsem, jak bylo řečeno. Dával jsem si pozor na ostatní a z okolí, aniž bych jim ublížil, jsem shlukoval kolem sebe koncentrovanou magii. Bylo jí tolik. Ostatní začali ustupoval a já se jim nedivil, dokonce i Emm měl oči na vrch hlavy a jen na mě koukal.
„Tak je to dobře Yu, ubezpečoval mě hlas Merlina, ještě kousek, táák ještě maličko víc Yu.“Povzbuzoval mě.
„To by mělo stačit. A teď zaříkání je ve staré angličtině, kterou již nikdo normálně nehovoří. Opak po mě a dávej pozor na výslovnost. Na opakování kouzla nebudeme mít již energii.
„ætlætnes gástgedál“* Zahřímal jsem pevným hlasem, tak jak mě navedl Merlin. Při tom jsem rukama s prst spojenými do stříšky v úrovní svých očích, mířil vzniklou mezerou jako zaměřovačem na duši démona.
(vysvětlení: vznikne jakoby prázdná pyramida, když si to doma zkusíte a tudy právě proudila moc, kterou jste opravdu, jako v zaměřovači mohli zamířit)
Cítil jsem velikou moc proudící tímto otvorem, která narazila do duše, pohltila jí, změnila se ve stříbrného orla a rozplynula se s krásným orlím křikem. Věděl jsem, že se kouzlo podařilo, takto ho přesně popisoval Merlin. Nevznikl by orel. Už jsem víc nezvládal, klesl jsem k zemi, mimo sebe vyčerpáním.
* Fulmine tactus: z latiny něco jako zabít bleskem
*skutečně jsem našel na netu slovník staroangličtiny, snad to mám dobře. Na toto nejsem specialista a mělo by to být něco jako soul destroyed čili zničit duši dokonce myslím satanovu, nebo termín při vymítání.
Kdo by měl případně z překladatelů zájem dám odkaz na tento slovník.
Komentáře
Přehled komentářů
Seš zlej!! Takto ma vydesiť-ja už mám svoj vek aby si vedel!!
:)
(Liliana, 11. 3. 2013 19:04)
Moc moc pěkné, můžu upřímně říct, že jsem se smála hlavně, když nastoupil na scénu Merlin, s ním se nudit vážně nebudem. :DDD
A co to bylo s tím Dennym? Jako je fajn, že mu tu pusu dal, ale proč ta slza????
Jinak moc povedené budu se těšit na další kapitolku ;)
Re: :)
(ithryn, 12. 3. 2013 15:11)
:D chtěl jsem to maličko odlehčit, navíc Yu musí být po někom kvítko, hold to mají v rodě.
S Dennym? Asi jsem to špatně napsal, vlastně se spolu loučili, protože nebylo jasné, že tuto kletbu provede i když jej vedl předek Merlin, byla natolik silná, že ho mohla zabít a umřít na vysílení, proto ten polibek a slzy, loučení, ke kterému naštěstí nedošlo.
Toto sa nerobí!!
(Haku, 15. 6. 2013 19:34)