Ithrynův šuplík povídek

Zamířil jsem rychle k bráškovi na pokoj, a vyzvěděli od doktorů, jak je na tom. Řekli: „Pan Tanaka měl po nárazu krvácení do mozku, které přerušilo nervové centrum zraku, a navíc krvácel z očí, to jsme zastavili operací. Operovali jsme i mozek, ale tam jsme si bohužel nevěděli rady. Teď už by měl být relativně stabilizovaný a v pořádku. Nezbývá než čekat až se probere a zjistit jestli se nervové centrum zraku obnovilo. Promiňte, prognóza je velice nejasná.“ Celý nešťastní a nervózní jsme čekali na jeho probuzení, jak to s ním asi dopadne.   

  K sedmé hodině ranní konečně přijel táta, máma ho hned se vším seznámila. Pozoruji jeho kamenný výraz, jak čechrá Mikyho vlásky a poprvé v životě jsem viděl, skanout malou zrádnou slzičku z jeho vždy přísných černých očí. Rychle jí setřel se smutným úsměvem mi řekl: „Nedáme se Yuki, ať to dopadne, jak chce.“ Kývl jsem na souhlas, byl jsem rozhodnut, být Mikymu oporou, se vším mu pomoci, jak jen to bude v mých silách. Pro svého brášku bych snesl modré z nebe, tak moc ho mám rád. Z myšlenek mě vytrhl až táta, pronesl: „Jdu volat dědovi.“ Hrklo ve mně jako v pendlovkách, nikdy se o něm moc nemluvilo a viděl jsem ho dvakrát v životě. Vím jen, že ho otec neposlechl. Nešel v jeho šlépějích léčitele a tak trochu mága, což se v naší rodině dědilo z generace na generaci. Tím se rozhádali. A že je děda starý, to je tak asi vše co o něm vím.  

Vzpomínám, jednou, když jsme koukali na Kill Billa. Otec se smíchem pronesl: „ Ten mistr vypadá jako děda, kluci, akorát otec nemá tak hrozné obočí, začal se šíleně smát a my také. „A to umí i to co ten filmový mistr?“ Otec s vážnou tváří jen odsekl: „To si piš synáčku a ještě víc!“ Je to léčitel a mág, má vědění a zkušenosti předávané po generace včetně bojového umění vyvinutého naším rodem. Já vám předal jen zlomeček toho, co mě naučil, než jsem utekl.“ Když jsem se nad tím zamyslel, musí mu nechat, že má asi pravdu, dřel nás tomu umění a léčitelství, jen co je pravda. Proklínali jsme ho, ale aspoň jsme se o sebe uměli postarat. Klamali jsme tělem. Copak já, já aspoň nevypadal, tak drobně jako Miky, i když je o rok starší, je mu 18 let, ale měří jen 170cm a je hubený jako vyžle. Oči barvy chrpy a černé delší rovné vlasy po otci. Hádali byste mu 16. Jsem vyšší o osm centimetrů, také hubenou ale svalnatější postavou. Oči hnědé jako lískové oříšky a vlasy krátké, rozcuchané jako vrabčák. Vždycky jsem na něj trošku žárlil, lidé kolem nás a kamarádi si mysleli, že on je ten mladší. No, musím nás pochválit o holky a dokonce kluky jsme neměli nouzi. I když mě spíše zajímali kluci, ale dívčí krásou jsem také nepohrdl. Možná je to tím, že jsem ještě nenašel toho pravého člověka, s kterým bych si ujasnil, co vlastně chci. Ještě jsem nepoznal lásku. Jak na tom byl Miky nevím, nikdy o těch věcích moc nemluvil. Byl vždy spíše moje vrba.

Po chvíli vzpomínání jsem se opět vrátil do reality, ke svému bratrovi. „Tati, on má děda mobil?“ vypálil jsem svou otázku. Pak mi došlo, že je to hovadina. Pozdě. Otec jen protočil oči, to mi stačilo jako odpověď. „Ne, ale mají tam poštu, poštmistr je jeho starý přítel, vyřídí mu vzkaz.“ Vyšli jsme na chodbu, kde se mohlo telefonovat a táta hned lovil mobil po kapsách. Konečně ho našel. Vytočil číslo a po chvíli spustil do mobilu japonštinu s nějakým dialektem, měl jsem co dělat, abych vůbec pochopil, o co jde. Koukal jsem na otce jako tele, moc jsem toho nerozuměl, to jsem si myslel, že nás japonsky naučil. „Tak co?“ zeptal jsem se. „Jo vzkaz mu vyřídí i s číslem na mě.“ „Hm, a jak nám tati pomůže? Když je 200km od nás?“ neubránil jsem se otázce. „Neboj synu, něco se vymyslí.“

Než jsem si stačil kupit Colu, už tátovi někdo volal. Upíjel jsem jí a odposlechl, že je to poštmistr. Prý už mu byl děda dávno naproti, když k němu šel, aby zjistil, co má vyřídit. Prý dávno tušil, že se něco děje. To mě překvapilo, že by si vážně táta nedělal o dědovi srandu? Najednou otec zbledl, posadil se v hale na lavičku a začal meditovat. Pozoroval jsem to s očima navrch hlavy. Asi po pěti minutách se zvedl a jako by nic řekl: „Domluveno, až bude Miky schopen převozu, pojedeme za mým otcem.“ Nechápavě jsem na něj koukal a ujelo mi: „Si děláš prdel, jste se spojili či co.“ Najednou jsem dostal lepáka, až jsem si málem kousl do jazyka. V hlavě se mi ozvalo přísným hlasem: „Nemluv sprostě!“ „Vidíš, já ti pořád říkám, abys nemluvil sprostě, děda to nemá rád.“ „Co-co cože? To byl.. „Jo byl.“ Začal se táta smát. Najednou mu cukla hlava. „Auu, otče, za co?“ Mě se v hlavě ozval smích. „Nemá se ti smát.“ Začal jsem se smát, asi jsem se zbláznil. „Vážně.“

 Na večer se konečně probudil bratr. Chvilku šílel, že nic nevidí, chtěl si strhnout obvaz z hlavy, v čemž jsme mu zabránili. Začal plakat, celý se třásl pod návalem vzlyků. Vůbec se mu nedivím, v tu chvíli se mi chtělo brečet s ním, stěží jsem zadržel slzy a zastřeným hlasem jsem ho začal uklidňovat a konejšivě ho hladil po ruce. Po chvíli mě za ní chytil a nechtěl mě za nic na světě pustit. „Yuki, nechoď pryč, zůstaň tu se mnou, prosím.“ Asi si blázínek myslel, že bych ho tam nechal samotného. „Neboj Miky, budu tu pořád s tebou, hm? Slibuji. „Dobře Yuki, děkuji.“ Za několik hodin si zvykl na svou slepotu a přijal fakt, že už možná nikdy neuvidí, dokonce vykouzlil nádherný úsměv, kterým nás všechny obdaroval. Obdivoval jsem jeho sílu. Asi za dva dny za námi přišli doktoři, že s námi se všemi musí mluvit a hlavně s Mikym. „Bylo by dobré, kdybyste, teď byli s ním.“ „Dobře,“ řekla mamka. Šli jsme k němu na pokoj, chytil jsem brášku za tlapku, třásl se. Tiše špitnul: „Bojím se, Yuki.“ Na to jsem neměl co říci, mé sevření jen zesílilo. „Bohužel pane Tanako, nemáme dobré zprávy. Po vyšetření jsme se utvrdili v tom, že naše diagnóza je správná a definitivní. Váš zrak se nám nepovedlo spravit, zatím na to naše medicína nestačí.“ „Je nám lito, pane Tanako. Bráška chvíli mlčel a pak nás opět všechny šokoval. Jen tiše plačtivě řekl: „Děkuji vám za život. Bez zraku se dá žít, i když s obtížemi.“ „Není, zač pane Tanako, mrzí nás, že jsme nedokázali více, navíc pro tak skvělého kluka jako jste vy,“ pronesl jeden z doktorů. „No a teď veselejší zpráva, za tři dny, pokud se něco nezmění, budete moci jít domů.“ „Aspoň něco,“ pomyslel jsem si. Naši si s námi ještě chvíli povídali, pak se s námi rozloučili a slíbili, že nám večer dovezou čisté věci a moje oblíbené Mangy, abych mohl bratrovi číst.