Ithrynův šuplík povídek

Skutečně za tři dny nás propustili domů. Miky v nemocnici dostal slepeckou hůl a základní lekce, jak s její pomocí chodit. Když jsme se, se všemi lučili a děkovali, za jejich skvělou péči, zastavila nás jedna starší zdravotní sestra se slovy: „Promiňte, jestli to nevadí, ráda bych vám doporučila, skvělé školící centrum pro slepce. Jistě vám tam pomůžou.“ Usmáli jsme se na ni a poděkovali. To je, výborná nápad, pomyslel jsem si, hodně nám to pomůže. Už jsem na to také myslel a tímto je to vyřešené.

Přivítali se s našima a konečně vyrazili domů. Bráška mi v autě usnul v náručí. Jemně jsem ho chytl a odnesl do jeho pokoje kde, jak jsem si všiml, už zapracoval otec a přestavěl mu nábytek, aby si o něj nepřerazil a bylo pro něj jednodušší si zapamatovat, kde co má. Položil jsem Mikyho na postel a zjistil, že mě pevně drží za bundu. Nu což, pomyslel jsem si s úsměvem, musím počkat, až se probudí. Přeci to klubíčko nebudu budit. Uvelebil jsem se vedle něj a začetl se do knížky.

Po hodince se začal Miky vrtět a ospale zamumlal. „Bráško, myslíš, že se to vše naučím? Mám docela strach, hlavně z Brailova písma.“ „ Neboj, jsi chytrá hlavička, tobě to půjde samo,“ odpověděl jsem a tím ho trochu uklidnil.“

Čas plynul a my jsme šli na první lekci do centra. Obdivoval jsem brášku, jak mu to tam šlo, vše zvládal jen s malými problémy. Téhož dne Mikymu sdělil školitel překvapení. „Miky mám pro tebe překvápko, jsi zvědavý?“ „Jo, jsem a moc, copak to je?“ „No, dostaneš svého vodícího psa, momentálně je ve výcviku, poté bude tvůj.“ „Hurá, Yuki, Yuki, já budu mít pejska.“ Byl jako malé dítě, kterému se splní sen. Vlastně byl to náš sen. Jen jsme nikdy nepřemluvili mamku. Má ze psů strach po té co ji jako malou pokousal. Musel jsem se tomu usmát, Miky mě radostí div neporazil. Dny a lekce letěly ani se člověku nechtělo věřit. Miky se brzy vše naučil a blížil se den, kdy jsme měli odcestovat za dědou do hor. Už v té době se mi zdálo cosi divného. Miky měl občas stavy, kdy jeho modré oči potemněly a jakoby cizím hlasem mi něco říkal. Nevěnoval jsem tomu pozornost, myslel jsem, že mě jen straší, jak to rád dělával. Do té doby než kolem nás prošel nějaký kluk. Byl jsem s Mikym a jeho psem na cvičáku, když do něj nechtěně vrazil, ten ho vzal za ruku a řekl: „Dej si pozor, až půjdeš odsud, srazí tě auto!“ „Jdi přes park!“ „Nebo si dávej dobrý pozor, važ každý svůj krok, jinak zemřeš, byla by tě škoda!“ „Co?“ ošil se kluk, „nech mě být, ty magore.“ Stoupl jsem mezi ně a na toho kluka hodil takový pohled, že kdyby mohl namístě je mrtvý. Pochopil a šel bez řečí pryč. „Miky, pojď, jdeme domů.“ Znechuceně jsem zavrčel.

Na tuto událost jsme zapomněli, ale jen do večera. Seděli jsme celá rodiny v obýváku a sledovali zprávy, Miky poslouchal. Naší pozornost upoutala reportáž: „Dnes v odpoledních hodinách, poblíž výcvikového střediska psů „Timato“, byla sražena starší žena opilým řidičem. Žena nehodu nepřežila. Viník z místa ujel, nehodu nadále šetří policie.“ Dál jsme se bavili a komentovali zprávu, než nám to došlo „Timato?“ „To je náš cvičák Yuki,“ řekl Miky a pak se rozbrečel „nešel tam tudy, poslechl mě.“ Vzlykal. Co se to sakra děje, pomyslel jsem si. Co to je? Jak to mohl vědět? Miky jako by mi četl myšlenky a do hlavy mi nasadil ještě většího brouka. „O zrak jsem sice přišel, ale jiné dary dostal.“ Koukal jsem na něj jako na zjevení. „No super, bratr Sibilou.“ Horší to snad už ani být nemůže.

Další den jsme měli lekci na cvičáku, aby se Miky více zvykl na Bena, svého pejska. Protože druhý den ráno už jsme všichni tři měli jet s otcem za dědou. Byli jsme na odchodu, Miky držel Bena a hladil ho, když se za námi ozvalo zakašlání. „Ahoj.“ Pozdravil Miky. Otočil jsem hlavou a uviděl toho kluka ze včerejška. V ruce držel nugátovou bonboniéru. „Počkám na lavičce u východu, kdyby něco, pískni.“ Chtěl jsem je nechat samotné, domyslel jsem si, že chce mluvit s Mikym sám. „Já, já noo … chtěl jsem ti poděkovat za včerejšek a omluvit se za toho magora.“ „Promiň, nemyslel jsem to tak. Zachránil jsi mi život.“ „Nakonec jsem tě poslechl, i když se mi nechtělo, ale cosi mě donutilo. Dával jsem si pozor na každý svůj pohyb. Najednou jsem to uviděl, jak jsi řekl, ze zatáčky se vyřítilo auto, jelo strašně rychle. Akorát v těch místech šla ta paní, kterou srazil. Víš, je to moje oblíbená zkratka, nemusím to obcházet, abych se dostal na druhou stranu. Fakt díky.“ Není zač Toby, rádo se stalo a už se nezlobím, omluva přijata. Jsem rád, že to takto dopadlo a nic se ti nestalo, té paní mi je líto. Ale ty jsi mladý, byla by tě větší škoda.“ „Jak víš, že se jmenuji Toby?“ „Vím,“s úsměvem odpověděl. „Já jsem Miky, a toto je Beník můj pejsek, který mě vodí. Ten kluk co odešel, Yuki můj bratr.“ „Těší mě Miky,“ řekl kluk a podali si ruce. „Ty jsi slepý?“ „Ano.“ „Není to na tobě vidět, omlouvám se za upřímnost.“ „Děkuji Toby, to potěší, upřímnost mi nevadí.“ „Hm, abych nezapomněl můj zachránce, něco malého jsem ti přinesl, jako omluvu.“ A podal Mikymu bonboniéru. „Jééé, nějaká sladkost, bonboniéra?“ „Ano, nugátová s oříšky.“ „Mňam, tu mám nejraději, rozdělal bys mi ji, prosím.“ Řekl mlsným úsměvem. „Jo a nabídni si.“ A natáhl ruku s bonboniérou. Celou dobu jsem je pozoroval, připraven zasáhnut, kdyby se něco dělo. Vypadají, šťastně, pomyslel jsem si a bodlo mě u srdce, protože jsem si na někoho vzpomněl. Bylo tak krásné vidět opět brášku šťastného, usmívajícího se s tím klukem. Byl jsem rád, že si našel kamaráda. Ty co měl, ve škole, se na něj vybodli kvůli jeho slepotě.

Toby vyprovodil Mikyho až ke mně a představil nás. Ještě jsme prohodili pár frází a Toby se s námi rozloučil slovy: „Ahoj kluci, mějte se u dědy dobře. A Miky občas mi zavolej, jak tam válčíte, však čísla na sebe máme.“ „Určitě zavolám,“ řekl Miky. „A děkuji za bonboniéru.“ Není zač, to já děkuji tobě. Ahoj“ Zamával nám na rozloučenou a odešel. My se také vydali domů. „Ještě nás čeká balení,“ povzdychl jsem si Mikymu. Objal mě, pohladil a jen řekl „Vše bude dobré bráško, neboj, zvládneme to.“