Ithrynův šuplík povídek

Konečně jsme se dokodrcali, a to doslova, do malé vesničky v horách.  S bráškou jsme děkovali bohům, že má taťka terénní auto, jinak bychom šli dávno pěšky, protože silnice, tak se to nedalo nazvat, byla jen uzoučká cesta plná děr a vyčnívajících kamenů. Poznali jste ji jen podle vyjetých stop. Jako by se tu zastavil čas. Všude jednoduché nízké domky, no spíše chatrče, postavené ze dřeva. Všude kolem jen kamení a výčnělky skal. Na občasných kouscích trávy se pásly ovce, kozy a sem tam kráva. Nevěřil jsem vlastním očím. Nevím, jestli to tu s brášku více jak měsíc přežijeme, přeci jen jsme děti města.

Pomyslel jsem si s povzdychem.

„Vystupovat,“ Zvolal táta, „dál už musíte po svých. Miky, dávej si pozor, ať nespadneš. Jděte s Benem opatrně. My vezmeme ostatní věci.“

„Dobře, neboj, dám pozor.“

Popadl jsem z kufru auta baťoh na záda a dva velké kufry, táta vzal zbytek.

„Doufám, že to není daleko.“ Pronesl jsem zoufale.

„No Yuki, zklamu tě, bydlí až kus za vesnicí kde je jeho království. Má tam svůj klid.“

„No super,“ odsekl jsem.

Vydali jsme se na cestu, všichni vesničané na nás koukali jako na jiný živočišný druh a my jim to horlivě opětovali.

„Yuki,“ znovu se ozval otec.

„Ano?“

„Tuhle budovu si pamatuj, je to místní pošta a jediné místo s fungujícím telefonem. Mobily zde nefungují.“

„Cože?“ vyhrkli jsme s Mikym.

„A jak budeme ve spojení se světem?“ zeptali jsme se propadajíce hysterii.

„No, jak?! Asi vám tu nechám s bratrem nějaké peníze, ne?“ řekl nám otec tónem, jako kdybychom byli největší tupci na světě.

„A také chceme, abyste nás dvakrát týdně informovali, co je s vámi a při potížích nebo kdyby se něco stalo, a hned volali.“

„Hurá,“ vypískli jsme vesele.

Ale já najednou posmutněl. Do mysli se mi vloudila vzpomínka na Reie mého nejlepšího kamaráda. Známe se již snad od batolat. Než se stala ta havárie s bratrem, něco se mezi námi stalo a vše se změnilo. Naše přátelství hrozilo rozpadem. Díky jednomu večeru. Kdybych mohl vzít zpět čas. Zesmutněl jsem.

Nu, je jasné, že jemu volat nebudu, ale alespoň Miko a Deiovi můžu, od nich vyzvím nějaké drby ze školy.

„Já budu moci zase občas brnknout Tobymu.“ Řekl bratr.

Nahlas jsem se zasmál. Stali se z nich opravdu dobří kamarádi. Přišel za Mikym i dnes ráno před odjezdem a šli společně vyvenčit Bena.

Musím přiznat, že jsem tomu rád, alespoň Miky netráví veškerý čas jen se mnou. Což je pro něj dobře myslím.

Cesta byla dlouhá, slunce pálilo jako na Sahaře, začínal jsem cítit tíhu zavazadel. Šlo se mi hůř a hůř.

„Yuki, ukaž, vezmu aspoň ten baťoh, to zvládnu,“ řekl Miky.

„Dobře, ale jen než si trošku odpočinu.“

„Hele, Miky a jak je to s tebou a Tobym? Plánuješ s ním časem něco více nebo jen přátelé?“

„Ty jsi ale zvědavý bratříček,“ pronesl rozesmátý od ucha k uchu.

„Hm, tak si to nech pro sebe,“ řekl jsem uraženě a nafoukl tváře, naštvaný že jsem z něho nic nevypáčil.

Najednou ani nevím, jak jsem se ocitl na zemi, rozplácnutý jako přejetá žába. Nafoukl jsem se ještě víc. Kdybych neměl v rukách kufry, určitě lítám po horách jako balón. Táta se mi začal smát a to byla ta poslední kapka.

„Tak já tu jsem pro smích?“ Vyjekl jsem, hlas se mi třásl jako hysterické holčičce.

Ani jsem si nevšiml, že nejsme sami. Najednou mě popadly čísi ruce. Koukl jsem za sebe, uviděl jsem ty nejkrásnější černé oči, černé jako noční obloha, zrovna tak v nich zářilo tisíce veselých hvězdiček, jako hvězd na nebi. Ošil jsem se a zrudl.

„Děkuji,“špitl jsem v jeho náručí, kde mě sevřel. Zvedl mě na nohy jako batole.

„Není zač,“odpověděl s překrásným úsměvem.

Prohlížel jsem si jej. Byl o hlavu větší než-li já. Delší vlasy barvy zralého obilí . Tvář zdobila maličká piha v pravém koutku kousíček nad horním rtem. Když se usmál, objevily se dva roztomilé ďolíčky.

Měl sportovní plátěné kalhoty a uplé tričko, které zvýrazňovalo jeho vyrýsovanou svalnatou postavu.

Kde se tu vzal, pomyslel jsem si. A takový fešák? Na co to sakra myslím málem jsem si dal facánka na vzpamatování. V hlavě bych přeci měl mít Reie, nebo ne? Ale pěknej je to se musí nechat.

Vyrušil mě až otec.

„Nechtěl by ses také pozdravit s dědou, Yuki?“ Na rtech pobavený úsměv, pozorujíc mě v klukově náručí.

„Ahoj Yuki, už je to dlouho co jsme se viděli.“

„A-a-ahoj, vlastně dobrý den, dědečku.“ Zakoktal jsem se.

„Klidně jsi mohl říci ahoj, na formality si nepotrpím a jsme rodina, ne?“ Pečlivě si mě prohlížel svýma šedivýma očima, připadal jsem si jako pod rentgenem. Nelíbilo se mi to, ani trochu.

„Rád bych ti představil Dennyho, chlapce, který tě drží.“

Blesklo mi. Tak Denny? Hezké jméno, úplně se k němu hodí. Počkat on mě pořád drží! Uvědomil jsem si zděšeně.

„Pustil bys mě? Už jsem OK.“

 Nic se ale nedělo. Jen u svého ucha jsem ucítil jeho horký dech, zašpitnul:

„Těší mě Yuki.“

Krk a záda mi  pokrylo jemné mravenčeni.

„Mě také Denny, ale už mě vážně můžeš pustit.“

„Jsi si jistý?“ Znovu mi špitl do ucha.

Jeho dech vystřídaly jeho rty, na ucho mi vtiskl letmý polibek. Krásný pocit. Tělo mi vypovědělo kontrolu. Podlomila se mi kolena, cítil jsem přicházející vzrušení a on si mě ještě více přidržel ve svém objetí. Po chvíli jsem se probral a dupl mu na nohu.

„Au, za co?“

„Ty nevíš? Chceš ještě facku, ty zvrhlíku jeden? Kukej mě pustit! Kdo si jako myslíš, že jsem, abys mě tu jen tak líbal a muchlal v náručí? Hm?“

Vážně mě vytočil. Ještě že šli ostatní napřed a nikdo nás neviděl. To bych se vážně hanbou propadl. Už tak jsem byl červený jako rajčátko

„Prostě jsem si nemohl pomoci, no.“ Odpověděl mi.

Nevzrušeně mě pustil, pokrčil rameny, popadl mé kufry a dal se do pohybu. Koukal jsem na to blonďaté zjevení s otevřenou papulou, na víc jsem se nezmohl.

Najednou se otočil, kukl na mě a řekl:

„Nechtěl by milost pán jít nebo tu bude nocovat?“

Nijak jsem na to nereagoval, přišel k němu, krásně se usmál a vyťal mu facku, až mu zůstal na tváři obtisk.

„To máš za milost pána, krádež kufrů a vůbec za všechno, frajere jeden.“ Odsekl jsem s věčným úsměvem na tváři.

Nechal uraženě kufry na zemi, a razil si to za ostatními. Rychle jsem je popadl a následoval jej. Snad už mě nechá.

„Ale stejně se ti to líbilo, přiznej si to,“ ozvalo se svědomí.

„Nikdy!“ odporoval jsem mu růžový studem.

Konečně jsem je doběhl. Hned se ke mně nenápadně připletl bratr s otázkou na rtech.

„Kdepak jsi byl, tak dlouho?“

„Jeden blbec mě nechtěl za boha pustit.“

„Aha,“ odpověděl jen a víc se neptal, tušil, že nepochodí.