Ithrynův šuplík povídek

Začal jsem se probouzet šimráním slunečních paprsků na mé tváři. Tak krásně se mi spalo. Cítil jsem teploučko a sametovou tvrdost.

Počkat, cože? 

Teploučko? Tvrdost něčího těla? A ještě něco. Cítil jsem cizí objetí kolem mého těla.

Otevřel jsem oko, můj pohled ihned spatřil poloodhalenou postavu, která mě držela v náručí. Trošku jsem natočil hlavu vzhůru a pozoroval uvolněnou tvář mého věznitele.

Byla tak krásná, uvolněná, malý úsměv na rtech, cítil jsem jeho tlukoucí srdce, slyšel jeho dech, bylo mi krásně.

 No jistě, to jsem si mohl myslet. Kdo jiný by byl, tak drzý, že by si mě bez dovolení přivlastnil. Pomyslel jsem si.

Deny. To on mě drží, a mě se to tak líbí. Ale jemu bych to nepřiznal.

No co jsem jen člověk. Problesklo mi hlavou a ještě chviličku jsem si vychutnával teploučké objetí, ale mezi tím jsem v hlavě vymýšlel plán, jak toho drzouna, co si mě dovolil bez dovolení takto nedůstojně přivlastňovat, potrestám!

S ďábelským úsměvem jsem opatrně opustil jeho náručí. Zamířil do koupelny, můj pohled padl na čirou ústní vodu. Popadl jsem jí a vrátil se zpět do pokoje, potichoučku jako myška, abych nevzbudil spícího trestance.

Z nočního stolku jsem vzal Denyho sklenici na vodu, vypil obsah a dolil zpět ústní vodou. Na první pohled nebylo poznat, že to je něco jiného.

Rychle jsem jí vrátil na své místo, jako had jsem se vrátil spáčovi do náručí, protože se začal vrtět a probouzet. Dělal jsem taky, že jsem se zrovínka probudil a pokoušel se skrýt svůj úsměv.

„Uáááh. Brý ráno Yuki.“ Pozdravil mě Deny.

„Dobré raníčko,“ oplatil jsem mu se zářivým úsměvem.

Chviličku si mě nevěřícně prohlížel. Asi si myslel, neříkám neprávem, že se do něj hned pustím za to objetí. Ale já dělal jako by nic. Kdyby chudák tušil. Culil jsem se jako měsíček na hnoji.

Natáhl se ke své sklenici s vodou, já zbystřil svůj pohled, aby mi nic neuteklo.

Jeden lok, druhý lok a najednou prskání a kuckání.

Válel jsem se na posteli v křeči a tlemil se na celé kolo.

„Ty! Ty, jeden... Yukiiii,“ ozvalo se pokojem mezi kašláním a prskáním.

„Roztrhnu tě jako hádě, jen počkej!“

To už jsem moc neposlouchal, rychle jsem vyskočil z postele a štrádoval si to ke dveřím, abych unikl té zrovna rozběsněné sani jménem Deny.

Už jsem bral za kliku, když tu mě někdo popadl za ruku. Stáhl k sobě.

„Yuki! Tak za tohle tě trest nemine. Málem mě to stálo život. Dostaneš pětadvacet.

„Cože? To ne Deny. To neuděláš.“

„Ale jo! Nemysli si, trestu neujdeš.“

„Ale, ale, za to si můžeš sám. Co si mě máš co brát do náruče? Zeptal ses snad? Hm? Ne! Musel jsem tě za tu drzost ztrestat.“

To už mi ale Deny začal sázet na zadek.

„Au, to bolí Deny!“ Do očí mi začaly vbíhat zrádné slzičky. Ránu má tedy pěknou to se mu musí nechat.

„Nemáš zlobit, ty jeden.“ Řekl a rychle mě políbil na tvář.

Využil jsem jeho chvilkové nepozornosti, dupl mu na nohu, a když mě uvolnil, chtěl jsem vyběhnout z pokoje. Ale to už se otvíraly dveře a v nich byl děda.

„Co se tu děje? Co to je povyk?“ Měřil si nás přísným pohledem.

Koukali jsme na něj pohledem, co by? Nic. To všechno samo, my za to přeci vůbec nemůžeme. 

„No bude to? Deny?“

„No víš, dědo. Yuki ode mě dostal ehm to no... na zadek.“

„Proč?“ Neskrýval své pobavení děda.

„No dal mi do pití nějakej sajrajt. Štěně jedno nevychovaný.“

„Proč?“ Zeptal se teď děda pro změnu mě.

 „Držel mě v náručí a to asi celou noc a ani se nezeptal, jestli může, drzoun jeden.“ Koukal jsem na dědu vyjeveným pohledem a hladil si bolavé pozadí.

To už, ale ten starý muž nevydržel a začal se lámat smíchem. Baráček prozvonil jeho sytý smích. Začal jsem rudnout studem a taky se pěkně uraženě nadouvat.

 „Aha, takže jste se potrestali navzájem, jestli mám pravdu?“

„Jo.“ Prohlásili jsme sborově.

„No výborně, tak to mám o práci méně.“ Se smíchem jen řekl.

„A teď oba dva na snídani.“

 Uraženě jsem na ně koukal a myslel si, jak je svět nespravedlivý. Že snad aspoň děda mě mohl pochopit a nějako mi pomoci proti té nepříjemnosti jménem Deny.

 Došel jsem do jídelny kde už na nás čekal s úsměvem na tváři Miky.

„I ty Brute?“ zeptal jsem se brášky.

 Vyprskl smíchy a jen pokrčil rameny. Nalil jsem si čaj, popadl misku s cereáliemi a mlékem, dekoval jsem se z domu, že si to uraženě sním venku. Zastavil mě dědův hlas.

„Yuki! U nás se snídá pohromadě a u stolu a navíc to zrní ti stačit nebude, vezmi si ještě chléb nebo něco. Dnes, nás čeká váš trénink, nezapomeň.“

Koukal jsem na něj jako šiška spadlá ze stromu, ale posadil jsem se k nim ke stolu. Naschvál jsem nechal nepovšimnuté místo vedle toho trotla co mě tak neuvěřitelně vytáčí a sedl si k dědovi.

„Ach jo to bude zas den.“ Pomyslel jsem si.