Ithrynův šuplík povídek

Po snídani jsem se vypařil do kuchyně a bleskově umyl nádobí. Děda měl rád pořádek. Tvrdil, že, tak si dělá pořádek i sám v sobě. Nevím, možná má pravdu, ale protože jsem ještě štěně, jak pravil jeden otrava, moc nad tím nepřemýšlím.

Zašel jsem ještě do našeho pokoje, hodil na sebe mikinu a vydal se za ostatními ven.

„Tak co budeme, dědo cvičit?“  Zeptal jsem se.

„No nejprve se mrknu s Mikym do lesa a prohlédnu si jeho oči. Ty prozatím můžeš, nanosit vodu z potoka do toho zásobníku v koupelně co tam je viděl. To víš, musí se naplnit před koupáním.“

„To myslíš, ten velikánskej válec, co jsem tam viděl a co se pod ním topí?“ Koukal jsem na něho, jako na blázna, šli na mě mrákoty.

„Ano, ano, mladý muži. Až to budeš mít hotové, dám ti jiný úkol.“

„Hmm, tak to jsem zvědavý, kdy to bude. To nedám ani do vánoc.“ Udělal jsem otrávený obličej.

„To už je tvůj problém Yuki.“

„Miky, jdeme, pojď.“

Bráška mi zamával a už si to štrádovali s dědou do lesa.

 Můj pohled padl na Denyho, ten se jen usmál a prstem mi ukázal na dvě prázdná vědra u kterých ještě ležela tyč na jejich zavěšení na ramena.

„Výborný.“ Pomyslel jsem si a šel k nim. Vzal si je na ramena, otočil se na Denyho a poprosil jej, aby mi ukázal cestu k potoku.

„Díky.“ Procedil jsem naštvaně skrz zuby.

„Není zač.“ Usmál se na mě.

 „Ale nosit už musíš sám, sice bych ti mohl pomoci, ale děda by to poznal a moc by se zlobil.“

Bylo mi sice Yukiho líto, rád bych mu pomohl, co bych pro toho vzteklounka neudělal, ale děda by mě vážně pak vyplatil lískovkou.

 Pamatuji si, když to bylo na posledy, ještě teď mě z té vzpomínky bolí zadek. Dědu se nevyplácí obelhávat. A vím, že tím začal Yukiho trénink i když on to asi tak nevidí. I já tak začínal.

„Uff, to je zabíračka,“ pomyslel jsem si asi u dvacáté cesty k potoku asi po hodině nošení. A to nemám ještě ani čtvrtku barelu naplněnou, je snad bezedný.

Musel jsem se svléci jen do kraťasů, bylo mi šílené vedro a sluníčko vysoko na obloze mě nemilosrdně propalovalo svými paprsky.

„No ale lepší než, déšť nebo zima.“ Povzdechl jsem si nahlas.

Pohledem jsem hledal Denyho, ale nikde jsem ho neviděl. Nějak mi tu chyběl i když na mě jen koukal, ale alespoň jsem tu nebyl sám. Pokrčil jsem jen rameny a rozhodl se že si to nošení vody trošinku zpříjemním. Došel jsem do našeho pokoje a našel v baťohu mou mptrojku, zastrčil sluchátka do uší a pustil svou oblíbenou kapelu.

„A teď mi může být voda a celý svět ukradený.“ Řekl jsem si.

Vyšel jsem ven a ani nevím, jak mě to napadlo, vydal jsem se oklikou kolem domu. Najednou mě zaujala postava Denyho. Měl na sobě jen kalhoty od Kimona, hůl v ruce a cvičil bojové sestavy. Zkoval jsem se za roh baráku, aby na mě nebylo vidět a pozoroval jej.

Byla to krásná podívaná.

Ty jeho ladné skoky, přesné údery holí, údery rukama jako by splýval s větrem. Připomínal mi leoparda na lovu. Byl jsem okouzlen a trošinku jsem žárlil, že i já bych to takto chtěl umět. Sice jsme cvičili s otcem, ale takových kvalit jsme s bratrem nenabrali.

„Místo toho tu nosím vodu jako trouba.“ Pronesl jsem polohlasně a kopnul naštvaně do vědra.

Radši jsem se opět vydal pro novou porci vody, abych to měl co nejdříve hotové. Nechápal jsem, jak to ti dva můžou nosit každý den.

Po hodince dalšího nošení, jsem už necítil ramena a ruce mě pálily únavou jako čert. Rozhodl jsem se dát si malou pauzu, kterou využiji na to, že si to tu pořádně prohlédnu. Večer toho už nebylo moc k vidění.

Dům byl obklopen klasickou japonskou zahradou, plnou bonsai, zakrslých borovic, keři mezi kterými byla malá jezírka. Cesta byla značená krásnými kameny vyhlazenými tokem řeky. Cítil jsem se tu tak klidně a spokojeně. Pod jedním keřem, který měl plazivé větve stočené do přírodní brány a tím působil dojmem střechy byla lavička, která se mi zalíbila. Zamířil jsem k ní a lehl si na ní. Zavřel oči, začal jsem si vychutnávat ticho, jen sem tam bylo slyšet zazpívat ptáčka, šumění větví nebo šplouchnutí ryby v jezírkách. Prostě božské.

Někdo mě probudil dotekem. Rozmrzele jsem otevřel jedno oko a zjišťoval čí je to troufalost.

„Miky?“ Usmál jsem se na něj.

„Jakpak bylo s dědou? Přišli jste na něco?“

„Ahoj bráško.“ Uculil se na mě.

„Jo, bylo to celkem dobré a zábavné a taky mi děda vyprávěl o bylinkách, dával mi přičichnout, jak která voní a omakat některé i ochutnat. Říkal, že za námi za chvilenku přijde, jen udělá něco na svačinu.

S tím slovem mi zakručelo v břiše, ani jsem si neuvědomil, jaký mám hrozný hlad. Omluvně jsem se podíval na bratra.

„Hihi, slyším, že by ti malá svačinka přišla vhod. A jak to šlo tobě? Byla to dřina s tou vodou viď?“

Při té vzpomínce jsem se oklepal a jen konstatoval: „Jo, to máš pravdu a navíc to ještě nemám hotové, stihl jsem nanosit slabou půlku.“ Naštvaně a unaveně jsem si odfrkl.

Mezi tím co jsme se bavili, přišel k nám děda s Denym a donesli něco k zakousnutí. Usadili se k nám a mě bylo tak nějak těžko, ani nevím proč. Děda vypadal, že nad ničím hodně přemýšlí. Jeho staré oči byly semknuté do úzkých štěrbin, zamyšleně si mnul bradu a hladil své dlouhé bílé vousy. Najednou jen pronesl.

„Nu, musíme si chlapci promluvit,“ mezi tím nám všem rozdal sendviče a zbytek nechal na podnose.

„Miky, mi už jsme spolu o tom mluvili v lese, a tak teď to musím zopakovat Yukimu. Vím, že je to pro tebe těžké, ale osud tomu tak chtěl, takové vyložil karty.

Yuki, jde o zrak tvého bratra, již více bohužel neuvidí. Zkontroloval jsem jeho zrak a již není síly, která by jej vrátila zpět. Je mi líto.“

Krve by se ve mě nedořezal, sendvič mi zhořkl v ústech, měl jsem sto chutí ho vyplivnout.

Nechápal jsem, jak to ten starý muž může říct tak klidně. Bez jediné emoce, nebo že by se dokázal, tak krotit a nebylo nic poznat?

Přemýšlel jsem nad tím.

Beze slova jsem objal Mikyho a zašeptal mu do ucha, tak aby to slyšel jen on.

„Moc mě to mrzí, myslel jsem, že jediný, kdo by ti mohl pomoci je děda, ale asi jsem se zmýlil. Ale neboj, nejsi sám.“

„Já vím, děkuji. Ale víš, už jsem se s tím smířil a vlastně ani mi to nevadí, od začátku jsem počítal s tou horší variantou. Teď nejsem zklamaný.“

Děda se na mě sem tam podíval, měl pořád ten samý přísný a zamyšlený výraz, přitom ujídal svůj díl jídla a pil jasmínový čaj. Najednou pronesl do hrobového ticha.

„Musím tě Yuki pochválit, naplnil jsi nádrž v koupelně, víc než jsem myslel. Je tam přesně polovina. Tak dobrý výsledek neměl ani tady Dany.“ Usmál se na mě.

Co vám budu vyprávět, byl jsem v tu chvíli na sebe pyšný. A vážil jsem si jeho chvály.

„Ale dědo, nenaplnil jsem jí celou.“ Provinile jsem špitl

„Vím, ale to nevadí. Doplníš jí zítra. Na poprvé to bylo jistě vyčerpávající. Dnes už tě jen čeká s Denym sekání dřeva na zátop, a se mnou cvičení sestav, alespoň si protáhneš tělo, jistě se k nám přidá i Miky a Deny.“

„Sekání dřeva?“ Vyděšeně jsem vykulil oči, když jsem si v paměti přehrával ty obrovské špalky, které byly naskládané za zahradou. Nebyl jsem si jist, kolik jich naštípu.

„Ano, ano. To víš, já už jsem starý muž, a večery jsou tu chladné.“ Usmíval se na mě jako nevinnost sama.

Deny se začal nahlas smát. No to si snad dělá srandu, čemu se tu jako tlemí? Hodil jsem na něj pohledem, který by dokázal zabít i slona.

Vyprskl ještě víc.

„Promiň Yu, ale když, když ty jsi měl, tak vyděšený pohled, jako by jsi zahlédl nějaké strašidlo.“

„Taky že jo.“ Odsekl jsem.

„Tebe.“

„A být tebou, moc bych se netlemil, děda říkal: S Denym!“

Zasekl se, asi teprve teď mu došel význam těch slov. Podíval se na dědu a ten ho jen kývnutím hlavy utvrdil v tom, že je to pravda. Nafoukl se jako vzducholoď. A teď jsem se bavil já, vyplázl jsem na něj posměšně jazyk a prsty ukazoval kyš, kyš patří ti to, přitom se usmíval, že by mi ten úsměv mohla závidět leckterá hvězda při focení.

Z ničeho nic potemnělo nebe, začal foukat studený vítr, studil až do morků kostí. Chladem jsem se oklepal. V dáli bylo slyšet křik vrány.

Ten zvuk mě děsil a chladil ještě víc než vítr.

Přemýšlel jsem co se děje a vyděšeně koukal na dědu, který byl rázem na nohou i s Denym. Zády stáli k sobě, otáčeli se, kryli jeden druhého, točili se do kola a rozhlíželi se po okolí. Děda něco potichoučku odříkával, tomu jazyku jsem moc nerozuměl, jen mi to cosi připomínalo, ale za nic na světě jsem nevěděl co.

„Tam, tam. Něco tam je.“ Vykřikl Miky. „Něco tam vidím! Je to tak černé, velké! Jde z toho zlo!“

Otočili jsme se tím směrem. Byl tam březový háj a začátek lesa. Nechápal jsem, jak Miky něco může vidět. Myslel jsem, že je to blbost, ale přeci jen jsem se otočil. Na první bříze seděla vrána, co jsem nejspíš slyšel, tak nehorázně krákat.

Trhalo to uši, zrovna tak, jako tělo a duši.

Dívala se naším směrem. Rozprostřela svá temná, velká křídla, naposledy zakrákala. Snad nejhlasitěji za tu dobu.

Miky stál u mě chytil se mě za ruku a strachy se přimáčkl ke mě, v druhé ruce dřímal pevně semknutou slepeckou hůl. Až teď jsem si všiml, že mu jí děda vyměnil za krásnou vyřezávanou z tvrdého dřeva, na samém konci měla zasazený křišťál. Vypadala jako kouzelná.

Z úvah mě vyrušila postava, která se proměnila z vrány. Byla to stará žena. Na sobě černý plášť podobný vranímu peří, její pokožka byla žlutá jako by byla celá potřená bahnem. Do obličeje jí nebylo přes její kápi vidět. Na rukou zrovna tak jako na tvářích jsem si všiml velmi zvláštního tetování. Vůbec jsem nepochyboval o tom, že pokračuje všude přes obličej. Byla pokrčená, jako opravdická stařena, otáčela hlavou jako by byla pták, tak zvláštně, trhaně, ze strany na stranu. Šel z ní chlad.

Opět se zvedl vítr a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, přiletěla na tom poryvu větru asi krok ode mě a bratra.

Promluvila křehotavým hlasem, postavili se mi chloupky na celém těle, brrr .Takový hnusný, chladný hlas jsem ještě neslyšel.

„Kra kra, hmm Yuki a kráá bratříček.“

Začala se smát tím odporným hlasem, sem tam se ozval její vraní hlas.

„Krá krá, zabiju vás!“

V ten moment vytasila z toho černého hábitu, starou rezavou mačetu, zahnutou do půlměsíce, na hodně místech ostří jí již dost chybělo. Díky tomu bylo ostří zubaté a mě došlo, že jestli mě jím zasáhne, bude to jako pilkou, řez by nebyl čistý, rval by maso i s kůži a šlachami nebo vnitřnostmi.

Kdybych neumřel na toto zranění, tak na otravu zaschlou krví nebo rzí určitě. To jsem nemohl připustit a ani nechat ublížit Mikymu. Koutkem oka jsem zaregistroval, jak se Miky narovnal, klepl do země svou holí, cosi zašeptal. Z křišťálu vylétl bílý paprsek světla a zasáhl zbraň té babizny.

„Kráá, kráá, mladý pán si chce hrát. To písklátko jedno by na mě chtělo uplatňovat bílou magii.“

 Rozchechtala se a mě se z toho chtělo zvracet. Najednou jako když utne. Udělala prudký pohyb ruku, poslala poryv větru na Mikyho, který nebyl sto neznalý útok vykrýt. Byl s výkřikem silou odhozen přímo na výčnělek skály. Jistě by si o to rozbil lebku, ale jeho prudký pohyb naráz přestal a plynule a jemně jako peříčko se snesl k zemi. To mi však nezabránilo v tom, abych se rozzuřil k nepříčetnosti. Obrátil jsem se zpět k té babizně, která se opět smála.

Z ničeho nic udělal tři údery rukama, jako by měla pořád křídla. Při posledním úderu, který jsem už nestihl ztlumit, dala dlaně k sobě jako by to byl zobák, dala mi úder konečky prstů přímo na solar.

V té chvíli jsem viděl všechny svatý. Nemohl jsem popadnout dech, plíce mě pálily, jako by mi do nich nalila lávu. Ztrácel jsem orientaci. Přiskočila opět ke mně, dávala mi úder za úderem, nikdy jsem takový styl neviděl, doopravdy jako by se mnou bojovala oživlá vrána. Stejné pohyby, krákání a zákeřnost.

Neměl jsem moc šancí k obraně, natož útoku. Vše, co jsem uměl, a čím jsem se jí snažil bránit, stejně jako mé bloky byly naprosto k ničemu, vším prošla.

A když už jsem si myslel, že jsem její útok odrazil a chtěl jí zasadil  ránu. Vyhnula se tomu, zrovna jako teď.

 Její prsty s hnusnými dlouhými začernalými nehty se ohnuly do podoby ptačích pařátů a již jsem cítil, jak mi trhají triko i s kůží na ruce a hrudi.

 Údery měly takovou sílu, že jsem odletěl metr daleko, již jsem neměl sil se jí bránit.

Vykročila k Mikymu. Bylo mi jasný, že dnes se zjevila zabíjet a že jej jde dorazit, když jí první pokus nevyšel.

Naštvalo mě to, cítil jsem bezmoc a zoufalství ne nad mým životem, ale bratra. Postavil jsem se opět na nohy. Ale to už se k němu skláněla. Pařáty na jeho ohryzku, který by jimi přetrhla jako nic. Zmohl jsem se jen na hlasité zařvání.

„Nééé, to nééé!“

Zoufalství a odpor k tomu činu, ve mě probudil nepoznanou sílu.

 Cítil jsem jak se mi jakoby rozpalují ruce. V každé dlani se mi objevila bílo modrá koule. Překvapeně jsem na to koukal, ale teď nebyl čas přemýšlet. Zdvihl jsem dlaně a koule jednu po druhé jsem po ní mrštil.

První se stačila uhnout, ale druhou jsem trošku nadzdvihl, zasáhl jsem jí přímo do boku. S řevem byla odmrštěná obrovskou sílou pryč do Mikyho.

Vyčerpaně jsem si sedl na zem, nezmohl bych se už na nic jen na vše koukat. Ale to už vše přebral do svých rukou děda.

Stejně jako ta babizna, přiletěl na poryvu větru k ní. Pořád si odříkával ty slova, kterým jsem nerozuměl. Začal boj, který jsem nikdy neviděl.

Jejich údery byly rychlé, dopadaly na sebe takovou silou, že vydávaly třesk jako úder hromu. Sledoval jsem tu podívanou a využil jí k tomu se dostat k bráchovi a zjistit co se mu stalo. Naštěstí u něj již byl Deny, byl jsem rád. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych mu moc mohl pomoci.

Ozvalo se zakrákání a rykot toho hnusného hlasu. Z úst jí tekla krev. Děda se zastavil v úderu, spojil dlaně na své hrudi a s výdechem po ní poslal stejnou silovou kouli jako já. Jen o moc větší. Zásah byl na plno. Babiznu to odrazilo až na začátek lesa. Děda ve vzduchu pažemi kreslil obrazce a odříkával nějaké zaříkávadlo. Obrazce svítili zlatou barvou a pluly vzduchem jako padlé listí.

Vrána se zdvihla a pokoušela se k nám opět dostat. Ale přes tyto kouzla se bohužel již nedostala. Ale nevzdala se. Vytrhla si pírko, brk zabořila do své žily na ruce a také začala odříkávat kouzelné formule ve stejném jazyce jako děda. I stejně visely ve vzduchu, jen jejich barva byla černá jako tma sama.

Rozchechtala se, vrhla brkem jako dýkou přímo po Denym, který ošetřoval Mikyho.

„Né! Deny pozor.“

Ohlédl se. Zbledl a už jen čekal na zásah, kterému nešlo uhnout. To jsem nemohl dopustit. Skočil jsem přemetem před něj.

Brk se mi zaryl do hrudníku. Pamatuji si, bolelo to, štípalo jako bych v ráně měl vsypanou sůl a citrónovou šťávu zároveň. Ale Deny byl zachráněn. Pak jen bolest vystřídala temnota, již jsem nic necítil, konečně mi bylo dobře. Tak takto, začíná smrt, pomyslel jsem si ještě jen.