Ithrynův šuplík povídek

Všude vládlo hrobové ticho. Jen v dáli bylo slyšet poslední závan smíchu toho havraního démona. Démona, který měl takovou drzost a napadl neposkvrněné, ničím se neproviněné duše.

Ano, ani pro démona jejího kalibru toto nebylo omluvitelné. I oni mají svá pravidla, která se musí dodržovat. Už jen to, že použila prastarou magii, obětovala další kousek své černé duše k tomuto činu, čišelo drzostí a porušením pravidel.

Černá duše? Myslíte, že démoni a jím podobní nemají duši a pravidla? Mýlíte se. Ovšem, že mají. Každý se někomu zodpovídá, tak jako ona, i když nad ní je už sám nejvyšší pán temna osobně. A co se týče jejich duše, není sice lidská, ale přeci jen je. Myslím, že má podobnou strukturu jako tekoucí asfalt. Je také tak těžká, hutná, tekoucí a temná. A právě kousek z ní teď chybělo. Navíc, proč myslíte, že je tolik bojů mezi temnotou a světlem? Vše musí mít rovnováhu, proto tyto boje. Proto pravidla. Ani jedna strana si nemůže dovolit chaos a nepořádek. Došlo by tak k fatálním důsledkům. A ani černý, jak by se zdálo, si toto nemůžou dovolit! Více by ztratily než-li získaly.

Možná si říkáte, ale proč? Proč to udělala? Proč napadla Denyho? Ani já sám nevím. Je jen jisté, že se chtěla zbavit tří mladých životů, na dva z nich ač to nevypadalo, nemohla dosáhnout, měli tak mocnou magii, která se dědila po generace, že to prostě nešlo. Ztratila by celý svůj život ne jen kus duše.

Ale je jisté, že kdyby se jí podařilo uzmout život třetího, který takto obdarován nebyl, ale zároveň byl všemi milován. Ublížila by jím. A to chtěla. Chtěla to moc. Tím činem s černou magií to jen podepsala. I svůj rozsudek smrti. Yuki pokud to přežije, tento čin nenechá jen tak. Nebo že by byl jejich i do budoucnosti nějako propleten? Přemýšlel si v hlavě děda Tanaka.

Ještě teď byl v šoku. Naposledy se s takovým to démonem, nositelem starého dvorce a vyšší kasty, do které se démoni řadili, setkal, je to již mnoho desítek let zpět. Možná ještě byla na živu jeho žena, babička chlapců.

Yuki ležel ve svém pokoji. Vedle něj ten blonďák, který ho tak dokázal rozčilovat, držel jej za ruku a hlídal ho, než se probudí.

Byly to již tři dny, kdy se stal ten hrůzný incident. Děda okamžitě začal s Yukiho léčbou, rozdával příkazy.

„Deny, okamžitě musíš na měsíční horu. Z jezírka s bílými lekníny musíš přinést jejich kořeny. Musíš to stihnout před východem měsíce. Pokud se jejich kořen dostane na jejich světlo, nebudou účinkovat.“

„Ty Miky! Musíš zpět do lesa, na ten palouk, kde jsme byli spolu. Pamatuješ na tu poslední květinu co jsem ti jí ukazoval. Smál ses, jak je chlupatá. Prasečí ocásek.“

„Ano dědo, pamatuji.“

„Běž pro ni Miky, neboj, démon tu již dávno není. Věřím ti, že to zvládneš.“

Oba kluci se rychle vydali za svými úkoly. Oba byli ještě rozklepaní jako Osiky, ale nešlo váhat. Jde přeci o život Yukimu.

Děda mezi tím si vzal nemohoucího Yukiho do náručí a odnesl jej do domu. Položil ho v obývacím pokoji na velikou tatami. Podíval se na černý brk, který trčel z jeho hrudi. Opatrně nožem rozřízl tričko v místě průniku a na rukávech, aby jej mohl pohodlně z Yukiho dostat. Neodvažoval se prozatím brk vytáhnout z rány, to až Yukiho blíže prohlédne, nemuselo by se to vyplatit.

V místech, kde brk pronikl do hrudi, byla kolem rány již znatelná otrava. Velké žíly a nitkovité malinké žilky byly nateklé, všechny do jedné byly černé a vyzařovala z nich velká teplota. Vypadalo to jako by pavoučí pavučinu, ten krásný propletenec, někdo zmáčel inkoustem. Přesně takto vypadaly Yukiho žíly. Děda si i všiml, že tato otrava se šíří dále tělem. Černý provazec otravy z těchto míst už směřoval k pravému rameni, šířilo se to jako černá tma.

Není času na zbyt pomyslel si děda. Ach, kdyby tu byla Ono, ta by si jistě hned věděla rady, byla mistr, lepší než já. Děda se rychle zvedl a s myšlenkami na svou manželku přešel k její knihovně. Vybral z ní malou nenápadnou knihu, která byla ukrytá za ostatními.

Myslel, že tuto malou nenápadnou knihu nikdy nebude potřebovat, ale osud tomu chtěl jinak. Někdy to tak bývá. Člověk si musí vzpomenout i na to co by nejraději zapomněl.

Nalistoval příslušnou kapitolu v které si začal číst a čekal na kluky, až mu donesou potřebné věci. Bez nich nemohl nic dělat.

První přišel Miky, protože měl cestu nejblíže. Podal dědovy prasečí ocásek a ten jej hned namočil do misky s rýžovým vínem.

„Teď to musíme Miky nechat louhovat, poté scedit, zahřát na teplotu těla a přidat dva až tři sušené květy fialek. Je to nejlepší dezinfekce na rány po černé magii. Pamatuj si to.“

„Ano, dědo. Bude v pořádku?“ Pořád jsem se nemohl vyrovnat s faktem, že tohle trdlo, které je mým bratrem by z ničeho nic nebylo. Do očí se mi pořád a pořád, i když jsem s tím bojoval, jak jsem chtěl, hrnuly slzy. Ne a ne! Dupl jsem si v duchu nohou, to si nepřipustím. Nikdy! Prostě to přežije a basta.

„Co vidíš Miky?“ Zeptal se mě děda. Jeho hlas byl najednou, tak jiný, jako by zestárl o sto let.

Podíval jsem se na Yukiho. Kolem něho byla hustá černá karma. Něco tak temného jsem nikdy neviděl. Jen ve prostřed jeho hrudi byla aura červená a sem tam blankytně modrá.

Převyprávěl jsem dědovi, co jsem viděl.

„To je špatné, moc špatné. Jeho tělo i aura je uzavřená v té démonické otravě. Snad nám na to bude stačit tato kniha, kterou mám po vaší babičce.“ Odpověděl děda.

Z našich úvah nás vyrušil až Deny. Rychle dědovi podal kořen bílého leknínu.

„Tady dědečku, potřebujete ještě s něčím pomoc, nebo mám něco přinést?“ Zněla jeho otázka.

Děda na něho koukal, připadal mu teď, i když to byl již skoro dospělý chlapec, jako to nešťastné dítko co kdysi nalezl v horách opuštěné. Navíc jak pořád držel svou matku která umřela vyčerpáním. Tehdy na něj malý Deny koukal jako plaché zvířátko, bázeň v očích, smutek a beznaděj. Ano teď tu před ním nestál velký Deny, ale opět ten zlomený malý chlapec. Navíc, jak si děda stačil všimnout i zamilovaný a odhodlaný pro toho druhého udělat cokoliv. Dokonce obětovat i život.

„Ano, prosím rozdělej oheň v krbu, dále bych potřeboval připravit bílé svícny na obřad a já zatím půjdu připravit kořen a ohřát vodu. A Deny, hmm, to bude pro tebe velice těžké, ale také připrav provazy. Budeme muset Yukiho spoutat, aby nám nebo sobě neublížil.

„Dobře dědo. Dědo? Dokážeme to? Bude Yu v pořádku?“ Naléhavě jsem kladl své otázky, čekaje na kladnou odpověď.

„Budu se snažit, ale výsledek je opravdu nejistý. Lhal bych, kdybych odpověděl jinak.“

„Vím a děkuji za upřímnost.“

Děda se vydal s kořenem ke stolu, začal jej loupat svým stříbrným nožem a já se vydal rozdělat oheň a připravit vše o co jsem byl požádán.

Nakonec jsem vzal svěcené provazy vyrobené z vyčesané pšeničné slámy. Děda povídal, když jsme je spolu vyráběli, že mají kouzelnou moc právě proto, že jsou ze pšenice. Je to symbol slunce, života a hojnosti. Nezdají se nic moc, ale prý dokáží odolat síle jakéhokoliv démona, sluneční světlo v nich jejich náporu nepovolí.

Spoutali jsme jimi společně Yukiho. Děda rozmístil kolem jeho tatami, kde ležel svíce a zapálil je. Podal mi do rukou misku s dezinfekcí a rozemletým kořenem leknínu. Přistoupil k Yukimu, opatrně vzal prsty za špičku černého brku. Ale ihned ruku stáhl a sykl bolestí.

„Sakryš, je to rozpálené jako železo. Podej mi Deny prosím ten bílý hedvábný šátek z tamté police a ukázal na něj prstem.

„Hned to bude,“ odpověděl jsem mu. Rychle položil misky na zem a vydal se pro šátek. Když jsem jej našel, všiml jsem si na něm černého písma. Asi, opět nějaká tajemná věc, pomyslel jsem si.

Děda si šátek ode mě vzal. Chytil jím brk, černé písmo na šátku se najednou rozzářilo zlatou barvou. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Doslova jsem na to koukal jako blázen s vykulenýma očima. Děda se usmál, pevně zatáhl za brk a ten bez problémů opustil ránu.

„Dany honem mi podej tamtu javorovou misku, spěchej.“

„Jo.“ Zmohl jsem se jen přitakat a už jsem za ním spěchal s miskou v ruce. Děda do ní vložil brk a hned jej přikryl šátkem. Rychle vstal, přešel k oltáři v rohu místnosti. Klekl si a začal se modlit. Miska sebou začala točit, nadskakovat a pak vzplála stříbrným plamenem i šátkem a obsahem v ní.

„Uff, to bylo namáhavé,“ řekl vysíleně děda a rukávem kimona si otíral zpocené čelo. Kdybych to nezničil, mohlo by to ublížit ještě někomu jinému.“

Znovu přisedl k Yukimu, ránu mu vymyl dezinfekci, potřel kořený a převázal čistým bílým plátnem.

„Tak vážení, teď nám nezbývá nic jiného než čekat, až léky začnou účinkovat. Dal bych si silný bylinkový čaj. Mohl bych o něj poprosit?“

„Jistě,“ vložil se do hovoru Miky. „Připravím ti jej dědo. Všecičko co jen budeš chtít. A děkuji ti.“

„Není zač Miky, ten čaj je vše co teď potřebuji. Ty Deny prosím, odnes Yukiho do jeho postele ať ho tu nerušíme.“

Vzal jsem opatrně Yukiho, který byl celý bledý a že žije, prozrazovala jen jeho obvázaná hruď, která se pravidelně zvedala a klesala s jeho dechem. A odnesl jej do naší postele. Nevydržel jsem to, musel jsem se na něj dívat a hladit ho po jeho hnědých vlasech. V očích mě opět pálily slzy, ale tentokrát nevyhrály.

Sklonil jsem se k jeho rtům, jemně je políbil a zašeptal. „Děkuji Yu za život.“ Neodpověděl mi, co jsem také čekal. Jen dál ležel v bezvědomý. Naposledy jsem jej pohladil po ruce, podíval se na něj a odešel za ostatními.

Opět jsem ležel u Yukiho a pozoroval jej. Z paměti jsem již znal celý jeho obličej. Každičkou nerovnost, vrásku, každou jeho řasu nebo zákoutí jeho tváře. Byl to již třetí den. A on nic, nehýbal se, nejevil žádnou aktivitu. Začínal jsem z toho být nervózní a nejen já. I děda a Yukiho bratr Miky.

Najednou se tělo pohnulo, jen nepatrně, ale já to stejně cítil. Teď znovu a více. Měl jsem ohromnou radost. Nahlas jsem vykřikl: „Dědo, Miky. Yu se probírá, hýbe se.“ Okamžitě ke mně ty dva přispěchali.

Stalo se, však něco, s čím jsme nepočítali ani v tom nejhorším snu.

Štěstím jsem na Yukiho nedával pozor a čekal na ty dva. Děda se ve dveřích zarazil a jen na mě zařval: „Deny pryč hned jdi od něj pryč, vypadni.“

Než jsem stačil zareagovat, zjistit co se děje, proč to všechno. Uslyšel jsem temné zavrčení jako od vzteklého zvířete. Podíval jsem se na Yua. Hrůzou jsem zkoprněl. Jeho oči byly temné a tak zlé. Cenil na mě zuby, jeho řezáky se prodloužily, vypadaly jako dvě bílé díky. Z koutku úst mu kapaly sliny. Vykřikl jsem hrůzou. Změněný Yu se na mě začal sápat. Měl obrovskou sílu. Nemohl jsem ho ze sebe setřást a pohnout se pod ním. Vyděšeně jsem volal dědu a hledal jej pohledem.

Děda se narovnal, v ruce vykouzlil bílou kouli a vrhl jí po Yukim. Zásah ho ode mě odhodil a na malou chvíli omráčil. Ale jen opravdu na malou. Opět se posadil na posteli a začal řvát jako krvelačná bestie.

Nevím co se mnou bylo asi šok, nezmohl jsem se na nic jen vyděšeně koukat. Tentokrát jsem dostal zásah bílým paprskem já, odletěl jsem z postele jako nakopnutá mičuda. Mikimu svítil na jeho holi bílý křišťál. Znovu klepl holí a z ní vytryskl proud bílého světla, chytil Yukiho a svázal jej jako lano.

Cukal sebou, řval, prskal. Byl to hrozný pohled na mou milovanou osobu. Neubránil jsem se pláče a chtíc nechtíc jsem se skoval do objetí dědy, který mě mačkal v náručí a hladil po zádech. Odvedl mě do vedlejší místnosti, posadil na tatami a řekl: „Mrzí mě to Deny, musíš mě teď pustit. Musím spoutat Yukiho Miky ho takto dlouho neudrží.“ A hned se vydal pro provazy, které jsme používali na obřad.

Neměl jsem sílu jít s ním. Nechtěl jsem to znovu vidět. Za chvíli se vrátily i s Miky, který byl také rozklepaný, oči měl samou slzu.

„Co se pokazilo dědečku?“ Směřoval otázku a já poslouchal odpověď.

„Myslím, že ho ta čarodějnice nakazila jedem, který ho z části začal měnit. Něco podobného jsem nikdy neviděl. Sice o temnotě hodně vím, s lecčím si umím poradit, ale teď, jsem v koncích.“

Bylo na něm vidět, jak je zoufalý. Jeho modré oči byly šedé, plné bolesti a ztratily lesk vitálnosti.

„Kdyby tu byla vaše babička Miky, ta by jistě věděla co s tím. Byla v těchto věcech více kovaná, já jsem bezradný. O tomto se nezmiňuje ani ve svých knihách, které za ty roky sepsala. Nevím co dál. Jedno je jisté. Jestli na něco nepřijdeme, budu muset Yukiho zabít. Bude se dále měnit, bude neovladatelný a velice nebezpečný.“

S těmito slovy vstal, přešel ke stojanu s meči a zbraněmi. Přešel ho. Zamířil ke knihovně. U ní stál v rohu na nenápadném stojanu ukrytý rudý meč. Vytáhl jej. Všiml jsem si, jak je překrásný. Když jej vytáhl z pouzdra jako by začal zpívat, byl neobyčejný, vypadal jako ze skla. Jeho matně bílo modrá záře umocňovala dojem, že v něm proudí tok řeky. Opět meč skoval a nechal si jej u sebe.

Miky se mi zhroutil do náruče. Jen tak tak jsem ho zachytil. V hlavě jsem měl jen jednu myšlenku.

Sakra a co teď?