8. kapitola
Sakra a co teď?
Z mého přemýšlení mě vyrušil děda se slovy. „Odnes prosím Mikyho do našeho pokoje. Je toho na něj moc. A musím přiznat, že ne jen na něj.“ Pronesl smutně děda.
Takového jsem jej neznal. Byl vždy plný elánu a životní energie. Smutně se svezl do svého křesílka, sklopil pohled a přemýšlel.
Odnesl jsem tedy Mikyho do postele a využil jsem chvilky samoty a spícího Mikyho k tomu, abych si v hlavě udělal jasno.
Je jasné, že tu příšerku jménem Yuki, která je teď tak nebezpečná prostě miluji. Pochválil jsem se. Aspoň něco jsem si vyřešil. Teď další věc, hmm sakryš, jak mu pomoci? Tak a teď jsem byl v koncích. Nevíš co? Blbče. Nadával jsem si v hlavě.
Zvedl jsem se z postele a vrátil se znovu k dědovi. Seděl tak, jak jsem ho opustil.
„Nechceš čaj nebo něco k snědku?“
„Ani ne, promiň. Potřebuji jen odpočinout a přemýšlet. Deny. Já.... Já nevím co dělat.“
To byla špatná zpráva. Když už neví starý muž, kdo potom. Neudělala mi ta jeho věta pražádnou radost. Ale chápu, že i on je jen člověk, nemůže vědět vše a vše sám zvládnout.
„Neboj, dědo, snad na něco přijdeme.“ Usmál jsem se na něj a snad jej aspoň trošku uklidnil.
„Snad ano.“ Řekl a zvedl se ze svého křesílka, přešel ke knihovně a rukou začal hledat mezi hřbety knih, než si jednu z nich vzal.
Opět se s ní posadil a začal v ní listovat. Pro mne to byl povel jako tolikrát, když nad ničím hloubal, být ticho a nerušit ho. I když má mysl obsahovala nepřeberné množství otazníků, kterým se chtělo ven.
Zvedl jsem se a přemístil se do kuchyně, kde jsem začal připravovat čaj z posilňujících bylinek pro nás oba.
Vzal jsem podnos s čajovou soupravou a bez jediného slova jej donesl na stůl v obýváku a nalil dědovi. Ten si vzal bez řečí svůj šálek, aniž by přerušil svou četbu, a začal z něj usrkávat.
Schoulel jsem se do klubíčka a zavřel oči. Musím chvíli odpočívat, než děda na něco přijde.
V hlavě mi lítaly myšlenky jako roj vos i mě v ní tak začalo hučet, přemýšlel jsem o všem a o ničem, nebudu skrývat, že jsem nakonec vyčerpáním usnul ani nevím jak.
Začalo mi být chladno a to mě vzbudilo. Ani nevím, jak jsem dlouho spal. Venku již zapadalo slunko za špičkami stromů, z toho jsem usoudil, že nikterak dlouho. Protáhl jsem se a koukl po dědovi. Ten seděl a jen četl a četl. Vedle sebe měl vyrovnaných několik knih.
„Přišel jsi na něco dědo?“ Nevydržel jsem a zeptal se. V duchu jsem se modlil, aby jeho odpověď byla dobrá.“
„Ne, bohužel,“ řekl smutně děda, zvedl se i s mečem, který od dopoledne měl pořád u sebe, došel k nachystanému krbu a zapálil jej.
„Jde návštěva, Deny!“
Vyskočil jsem na nohy a také se natáhl ke stojanu pro svůj meč, jeho tón hlasu se mi vůbec nelíbil. Chtěl jsem být radši připravený.
„Na to zapomeň! Vím, kdo to je. Tvůj meč ti proti němu nepomůže. Poprosím tě, drž svou horkokrevnost na uzdě. Není to člověk s kterým by sis měl hrát, nedej bože zkoušet svou odvahu a sílu. Na něj ... na něj nestačíme.“
Přešel ke mně a zastavil mou ruku na stojanu. Chtě nechtě jsem musel meč vrátit. O co tu sakra jde? Ptal jsem se sám sebe. A jak ví, že budeme mít návštěvu? No já se z toho Tanaki jednou vážně zblázním. Z myšlenek a nadávání mě vytrhla posta stojící ve dveřích.
Vykulil jsem na ní oči. Stál tam totiž tak devatenáctiletý kluk, který se ležérně opíral o zárubně dveří. Navíc na sobě měl jen černé kožené kalhoty. Jeho trup byl potetován černošedými ornamenty. Dokonce jak jsem si všiml i jeho čelo. Sklouzl jsem od něj k jeho očím. Hrůza, nic zvláštnějšího jsem neviděl, neměl duhovky. Jeho oči byly bílé jako by se v nich točila mlha, i tak chladné. Měl přísně našpulené rty, jako by říkal, co se na mě opovažuješ, tak civět, ubožáčku. Démonický zjev umocňovaly černé, dlouhé havraní vlasy, které nedokázaly zakrýt jeho špičaté uši s náušnicemi.
Také si mě přeměřoval pohledem. Děda mezi tím přešel k němu. Návštěvník mu věnoval pohled a usmál se na něj.
„Moc se nesměj Em, a ani na to nemysli.“
„Ahoj strýčkuuu,“protáhl drze, objal dědu, ten se začal nahlas smát.
„Notak Em nedivoč, už jsem starý muž.“
„Náááhodou nejsi strýčku, a mě bylo smutno.“ Řekl to jako by se nechumelilo a já na ně koukal jako největší idiot na světě. Tanaka je strýčkem nějakého démona? Ještě ke všemu docela hezkému? No tě pic. Nic jsem nechápal. Otočili se na mě, přišel jsem k nim s pohledem na dědu, jakože máš mi co vysvětlovat a nevěděl co říct.
„Deny, toto je Em tedy Emma-O.“ Představil nás děda.
„Cožé! Jako vládce pekel samotný? To je jako nějaká sranda?“
„Ne! Není,“ odsekl mi děda. „A tento nevěřící Tomáš Em, je Deny.
„Ahoj, konečně tě vidím. Strýček tě přede mnou skovával, když za ním občas v noci přijdu.“
No a teď to chápu ještě míň, myslel jsem si. Vím, že děda měl noční návštěvy, ale proč mi ho dříve nepředstavil? No to je jedno, aspoň vím, kdo to byl. Třeba byl důvod ten, že je to fakt vládce pekel. Proboha a děda je jeho strýc. Pokoušeli se o mě mrákoty. Těžký den, těžký den, říkal jsem si a sedl si na zadek, aby to se mnou opravdu neseklo.
Em si sedl do dědova křesla, což jsem nekomentoval a děda se jej ptal, jestli si něco nedá.
„Ani ne zatím strýčku.“ Odpověděl.
„Jéé já ti sedím na místě viď.“ Stoupl si a nechal posadit dědu. Stále stál a čekal. Nevím na co. Vyřešil to za mě děda.
„No jen pojď, vidím Em, jak se na to třeseš.“ A než by řekl švec pán vládce se choulel u dědy svou hlavu položenou ve svém klíně a nechal se hladit ve vlasech.
No to je snad sranda! Sám velký pán podsvětí se choulí k dědovi jako malé kotě. No já fakt ničemu nerozumím. Jen jsem tiše zúpěl a sledoval je. To mi bude muset starý Tanaka vysvětlit, trošku jsem žárlil, i když vím, že i mě takto hladí, když to potřebuji. Ale stejně... Je to můj děda.
Hladil jsem Em ve vlasech, tak jako dřív když byl malý chlapec a mi ho s manželkou našli těžce raněného. Já trval tehdy na tom, že tohoto démoního chlapce bez pardonu zabiji, ale naštěstí mi v tom zabránila Ono a vzala si ho pod svá ochranitelská křídla. Časem jsem se od ní dověděl, že byla bílá čarodějka a tak hned poznala, démonka i jeho sílu. Dlouhé měsíce léčila svým umem jeho zranění.
Dodnes kloudně nevíme, proč ho napadla Sněžná víla, ta lidem neškodila, říkalo se sice, že svádí svým zpěvem pocestné v horách z cest. Ale já tomu s Ono nevěřil. Spiše se starala o zimní čas.
Snad se jednou pravdu dovíme. Chlapec u nás vyrůstal a já si jej časem oblíbil. Snažili jsme se ho vychovat, jak jen nejlépe jsme to svedli. Bylo to v začátcích, kdy jsme se s Ono poznali a na tomto místě založili svůj rodinný kruh. Em tu s námi vyrůstal až do doby, kdy si pro něj přišli z jeho říše. I když je to teď mladý silný muž co se ode mě nechává laskat ve vlasech v těchto okamžicích jako by se vracel do dětských let. A já mu to umožním. Vím, že je pod velkým tlakem, je sám, navíc vládne největšímu království na světě, mnohdy jistě mu pro jeho věk házejí klacky pod nohy starší démoni. Já mám sice dovoleno mu říkat občas maličký jako v těchto chvílích, ale vím, že je starší než já, ale v přepočtu na démonské roky je to mladý kluk, jako mí zbývající kluci, které tu teď mám pohromadě. Také vím, že není zlý, je to drzoun, rarach neposedná, ale vychovaný a spravedlivý, dělá jen svou práci a stará se jen o černé duše lidí. To je jeho úděl. Ne, otravovat čisté lidi co nic neudělali, jako někteří jeho kolegové, ale co vím po jeho nástupu na trůn se to změnilo a tvrdě trestá ty, co neposlechnou a neřídí se protokolem daným od počátku věků. Přesto nejsem šťastný. Jeho návštěva není sama sebou.
„Proč jsi tu Em?“ Zaslechl jsem hlas dědy.
„Ty víš proč strýčku, vzbouřil se proti mé vůli jeden ze starších démonů, myslím, že napáchal nějaké škody..“ Nechal svůj hlas doznít. A mně se to vůbec nelíbilo, co má za lubem?
„Asi vím, ale chci to slyšet od tebe, i to co chceš dělat.“
„Zkusit pomoci, cítím ho, chci ho vidět!“ Řekl tvrdě, už v sedě, tváříc se nesmlouvavě a tvrdě.
Vyskočil jsem také na nohy a následoval jejich kroky k uspanému a spoutanému Yukimu.
Em došel k jeho posteli, dle jeho rad jsme se s dědou drželi v zadu u dveří pokoje. Chtěl mu sundat pouta, ale ty mu jen popálily ruce.
„Hm koukám, že jsi použil vážně tvrdá opatření, sundáš mu to prosím?“
„Jistě, promiň, zapomněl jsem na to, že ty jako démon je nemůžeš sundat.“
„Nic se neděje strýčku.“
Počkal než Yukimu děda sundal pouta. Nic se zatím nedělo. Koukali jsme na to bezvládné tělo v posteli. Mně opět bylo jako by mi někdo vrazil kudlu do zad.
Najednou se Yuki vzbudil. Upíral na nás svůj rudý zrak s ohromným křikem se na nás vrhl, všiml jsem si ještě, než jsem byl odstrčen, že teď má navíc k jeho prodlouženým špičákům ještě prodloužené prsty, ty byly zakončený ohromnými drápy. Jistě by nás jimi rozsápal jako nic.
Em jej chytil pod krkem jednou rukou. A přimáčkl zpět k posteli. Přiblížil k němu svůj obličej a pořád mu koukal do očí.
„Ale, ale copak to tady máme. Mláďátko.“ Zazubil se. Já v tu ránu myslel, buď že mě klepne z toho jeho výroku nebo mu zakroutím krkem. Nezapírám, bral bych druhou variantu. Probral mě jeho, teď již temný přísný hlas.
„Dost.“ Nečekaně Yuki ho poslechl, ale nepřestával se trochu zmítat a vrčet jako nějaké zvíře.
„Nebojte se, teď ho budu muset uspat, aby si neublížil. Chtěl jsem jen vidět s čím mám tu čest.“ Řekl to jen tak, jako by nic a pohodil přitom rameny, jako by to bylo normální.
Uspal Yua jediným pohybem ruky. Vypadl jako by prostě usnul.
„Noo, strýčku, myslím, že no eh, není to dobré. Je skoro po proměně navíc to byla prastará kletba, kterou ani já jako pán nezlomím. Nemůžu dělat, nic jiného než mu dát svou krev. Víš, co to znamená, strýčku Tanako?“
„Ano, vím Emma-O. Je to lepší volba než, aby byl démonickou podstatou té ženy.“
Teď jsem se připojil do hovoru i já, protože jsem absolutně nechápal o čem to ti dva mluví. Dle toho, jak se oba dva tvářili, bych ale soudil, že to nevěstí nic dobrého.
„O co jde Em? Co se stane z Yukiho, když mu dáš svou krev?“
„Stane se to, že bude jako můj bratr. Tím, že já nejvyšší démon mu daruji dobrovolně svou krev, zlomím démona té ženy. Ale Yuki bude volný. Jen získá mou podstatu, myslím vy lidé tomu říkáte DNA, má krev ho uzdraví, ale naše krev bude totožná, a získá i nějaké mé schopnosti. Strýčkovi se to nelíbí, protože je bytostí světla, bílé magie, ale zde fungovat nebude. Navíc si myslím společně, jako teta Ono, dokud žila. Že černá magie není škodlivá, jen se musí umět využívat.“
„Ano, máš pravdu, chlapče.“ Promluvil nešťastně děda.
„Ono ti věřila, a promiň mi, že já jsem zapochyboval. Mám tě velice rád, jako vlastního, vím, že jsi bytost temna, ale jednáš dle psaných zákonů a spravedlivě. Nejsi špatný a nikdy jsi nic špatného neudělal. Rozdíl je jen v tom, že bílá magie nemá tolik prostředků a nezabývá se trestem zlých duší, lidí a bytostí. Slouží spíše k léčbě a doprovázením duší ne k vám dolů ale nahoru.“ Obou se dá zneužít i využít. Jsem ti velice vděčný, že se takto obětuješ, vím, že ve vašem světě je to veliká pocta a rozhodnutí někomu darovat svou vzácnou krev. Děkuji ti.“
„Není zač strýčku Tanako, rád to udělám. Pro vás, pro mou jedinou rodinu, co jsem ve vás měl a mám. A teď budu mít navíce i bratra a nové dva přátelé. To mi připomíná. Nechtěl bys nás už přestat špehovat a raději nám řekl, jestli s tím souhlasíš, když jsi jeho bratr?“
„Ano souhlasím Em. Je to Yua jediná šance. Jsem sice slepý, ale vidím auru všech věcí, tvá není taková, jako té ženy co mu to udělala. Tvá je jako večerní soumrak. Krásná. Nejsi zlý člověk a proto ti věřím.“
Ve mě by se krve nedořezal, musel jsem jím dát za pravdu a nechat Em ať pomůže mé lásce. Objal jsem dědu a začal mu plakat do ramene. Proč Yu? Proč? Vždyť chránil mě. Tohle si nezaslouží.
„Deny neboj, vaší lásce to neuškodí, nikdo ti Yukiho nebere. Ale pamatuj na moje slova! Vaše láska ještě nedozrála. Čeká vás oba hodně zkoušek a nástrah a nelehký úkol. Spojil jsem se s jeho vědomím, vím vše! Není, tajemstvích, kterých bych nevěděl. Vím i kam tím ta démonka směřovala. Více ti nemůžu říci, nejde to. Pamatuj na tyto slova, až ti bude nejhůře a bude to vypadat, že vaše láska umírá. Třeba to jen bude jen jedna z těch zkoušek.
A ať se děje co se děje, netlač Yukiho k lásce, k sobě, nech ho, ať si na vše přijde sám, prožije si zkušenost! To jsou mé rady, Deny.“
Koukal jsem na něj skrz dědovo rameno s uplakanýma očima jako telátko. Co to je za jinotaje? Co mi tím chtěl říci? Proč mi to neřekne na rovinu, jestli budu s Yukim? Nebo nebudu, podle jeho posledních slov? Kdo ví, on mi to neřekne. Ale já se ho stejně nevzdám, vždycky tu budu pro něj, byť jako přítel.“
Sehnul se k Yukimu, pohybem ruky jej vzbudil a než se stačil Yu rozkoukat už jej radši držel svou rukou v posteli.
Yuki opět vrčel, kolem úst měl pěnu, rudé oči se blýskaly nenávistí. Em mu přidržel hlavu u svého zápěstí a temným hlasem, který nešel neposlechnout, mu přikázal: „Zakousni se maličký, pij mou krev.“
Chvíli se nic nedělo a tak zopakoval svůj příkaz, ještě jednou. Všichni jsme očekávali co se bude dít. Ach jo Yu notak, napij se, zakousni se. Musíš to udělat.
Em to tedy zkusil jinak. Z kapsy si vytáhl nějaký amulet, vypadal jako černá perla. Nasadil si jej na krk, a začal k Yukimu promlouvat, řečí kterou jsem neznal. Jen děda mi vysvětloval, že nad ním zřejmě bude mít vliv démonka a nechce ho nechat, aby pil krev Em.
Asi to byla pravda, tělo Yukiho se začalo zmítat a řvát tou samou řečí, kterou mluvil Em. Syčel jako had, z těla vydával, tak nadlidský ryk, že jsem si musel zacpat uši.
Nastalo ticho, koutkem oka jsem viděl. Jak se Yuki zhroutil na postel. Em mu přidržel své zápěstí u pusy a on se do něj konečně zakousl. Myslel jsem, že začne ten hrůzný scénář, jako když se měnil posledně, ale už se nedělo nic. Za což jsem děkoval všemu božstvu, nedokázal bych se na to znovu dívat.
Em odtrhl svou ruku od jeho rtů, otřel zbytky krve. A rukou ho opět uspal.
„Hotovo, teď bych si strýčku potřeboval odpočinout a jééé dal bych si kakao, jako když jsem byl malý. Víš-víš mi ho tam dole nemáme. Smutně se na dědu usmál.“
Já snad nevěřím vlastním očím, pomyslel jsem si. On se červená a koktá jako nějaký malý chlapec. Jejda, a to má být pán podsvětí. Protočil jsem oči. No to teda, všichni svatý při nás.
Ale co, vždyť si ho zaslouží, zachránil to nejcennější, co mám. A jistě je hodně vyčerpaný, nevím, kde se to ve mě vzalo, ale začal jsem jej mít rád a soucítil jsem s ním.
„Já ti ho udělám, Em, jdi si s dědou sednout. Ten největší hrnek, který tu najdu.“
Vydali jsme se společně do obývacího pokoje. Em se zhroutil dědovi do klína jak předtím a já se vydal mu udělat slibované kakao.
Za chvíli jsem se vrátil. Podal jsem pořádně velký hrnek Em. Ještě chvilku jsme si povídali. Em mezi tím vypil jeho oblíbený nápoj, zvedl se a řekl:
„Yuki teď bude minimálně dva dny spát, potřebuje odpočívat a čerpat energii, navíc jsem nechtěl, aby byl při vědomí při přeměně, takto to bude lepší. Mějte se, děkuji za kakao a příjemnou společnost a za dva dny se na něj přijdu podívat.“
Také jsem se zvedl, podal mu ruku, poděkoval mu a neodpustil jsem si jednu otázku, kterou jsem mu zašeptal do ucha.
„Můžu spát s Yukim? Eh myslím jako v posteli, jsem jako myslel, víš?“ Byl jsem rudý snad až na zadku, nechtěl jsem, aby to otázka působila jinak.
„Ale jistě, bude to lepší, kdyby se něco dělo, řekni to strýčkovi, ví jak mě zavolat. Ahoj.“
Rozloučil se rychle s dědou a Mikym. Netrpělivě jsem čekal, až odejde a rychle jako blesk, jsem se ocitl v Yukiho posteli, přimáčkl si to šídlo, které mi působí tolik starostí k sobě a konečně usnul.
Komentáře
Přehled komentářů
Je pravda,že sa mi za Tvojimi poviedkami cnie- lebo Sen patrí k mojim srdcovkám,ale viem ako dokáže robota vycicať.Takže veľa šťastícka a jedno veľké srdiečko posielam...ja si počkám.pa
Re: Na Teba si počkám.
(Ithryn, 21. 5. 2011 17:21)
Děkuji Ti Haku opět za milý koment. Vždy mi udělá radost. Opravdu se budu snažit to nějako udělat. Nejen práce mi to komplikuje, ale i přístup na Pc, které je prostě v obložení a já se něj kloudně nedostanu.
Krásný zbytek dne.
Re: štestí
(Ithryn, 20. 5. 2011 19:38)
Promiň, hluboce se omlouvám.
Než stačím zareagovat na koment.....
Děkuji Ti moc a moc za tvé komentáře, jsem za ně rád. Jak jsem psal, pokusím se něco přidat příští týden.
Díky za pochopení
:(
(Ithryn, 18. 5. 2011 18:21)
Moc se omlouvám všem čtenářům. Nastalo to s čím jsem nepočítal a co se stane když počítač sdílíte v rodině.
Prostě a jednoduše se nedostanu na Pc protože je pod okupací.
Prosím, mějte se mnou trpělivost. Řeším to tím, že šetřím na notebook, ale chvilku mi to dá.
Druhý důvod je práce, které je teď nad hlavou a to nám začíná sezona. Kdo dělá ve službách, tak jako já, jistě ví co to znamená.
Děkuji moc.
Příští týden zkusím něco přihodit
:o)
(Liliana, 1. 4. 2011 21:37)
Krásná povídka a velmi se těším na další dílky doufám ,že budou brzo.
Od teď jsem tvoje věrná čtenářka.
Úžasně píšeš a jsem ráda ,že jsem narazila na tvoje stránky. :o)
Re: :o)
(ithryn, 2. 4. 2011 13:00)
Díky Ti Lilian,
jsem rád, že jsem získal novou věrnou čtenářku, také si vážím moc tvých komentů. Pro nás autory, mezi které se počítám jen na půl, je to hnací motor.
Ještě jednou ti děkuji a jsem rád, že se ti mé povídky líbí. Můžu slíbit, že se pokusím psát, jak nejrychleji to půjde.
Ahoj
(Haku, 17. 3. 2011 17:56)Dakujem.Za nádherný príbeh a dej ktorý ma očaril.Em som si oblúbila,je ľudskejší tým temnejším spôsobom a mne sa to strašne páči,budem ho mať rada.Ja som totiž toho názoru,že nie všetko čo je temné musí byť zlé.Anjelske bytosti podľa mňa nemajú city a fungujú len na paragrafoch (môj názor),ale stačí sa len rozhliadnuť.Teším sa na to ako sa bude Yuki s Denym prispôsobovať novej situácii,dúfam,že nebude frustrovaný z toho,že je teraz polodémon..snád sa s tým zmieri rýchlo.Spomínal si nejaké chyby?....ak aj tak som bola príliš zažratá do deja.. A to venovanie...dakujééém,tedkom sa červenať budem ja. Maj sa krásne,a teším sa.
Re: Ahoj
(ithryn, 17. 3. 2011 22:27)
Ahoj Haku,
hrozně moc ti děkuji za krásný komentář. Tvé komentáře mě vždy zahřejí, díky ještě jednou. Nu, příběh se nám trošinku začne přiostřovat, potřebuji jen překlenout dobu u dědy a proč tam byli, léčba očí a tak. Ale prostě jsem neměl to srdce to napsat do jedné kapitoly, jakože přijeli, nic nevyléčili a nic se nestalo.... Prostě jsem k tomu něco přimyslel.
Díky ti také za to, že máme stejný názor na temno a tak. I podle mého názoru jsou kolikrát třeba zmiňovaní andělé bezcitní (také můj názor) jednají v rámci něčeho a ne kolikrát korektně.
Jo jo, chyby tam jsou, už jsem nějaké našel, ale vzhledem k tomu že teď mám 5 dní v kuse v práci od raníčka do 23h. Nemůžu to opravit.
Díky ještě jednou za vše a krásný zbytek dne.
Na Teba si počkám.
(Haku, 21. 5. 2011 15:00)